RUDNÍ LOŽISKA V OKOLÍ RATIBOŘSKÝCH HOR A STARÉ VOŽICE U TÁBORA
RATIBOŘSKÉ HORY - STARÁ VOŽICE
Vladimír ČECH, Jan KOŘÁN, Jaromír KOUTEK
Historický rudní obvod ratibořský a starovožický s četnými opuštěnými doly na stříbrnou rudu leží severovýchodně od Tábora při rozvodí Blanice a Lužnice. Toto rozvodí odděluje jižnější báňský okrsek Ratibořských Hor od severněji ležícího okrsku Stará Vožice a tvoří současně přirozenou hranici mezi středními a jižními Čechami. Oba báňské okrsky s četnými stopami po starém dolování jsou odděleny asi 2 km širokým bezžilným pásmem s pouhými stopami po neúspěšném kutání. Od posledního skutečného dolování v tomto prastarém českém báňském revíru nás dělí více než 150 let. Za tu dobu zanikly mnohé stopy po starých dolech a četné dolové haldy již byly aplanovány.
OBSAH
OKRSEK RATIBOŘSKÉ HORY
Dědičné štoly Janova a Josefova
Tři Králové
Štola Jiří (Jiřská)
Dílo Podolské
Kutací práce v lese Doubí
Kutací práce u Malenína
Dobronický okrsek
Doly na Dubském pohoří
OKRSEK STARÁ VOŽICE
Dílo Nanebevstoupení Páně
Dílo Dobrá naděje
Dílo Václav
Dílo Dům Schwarzenberský čili Adam
Řemíčovské dílo
Dílo Lhotka
Kutací práce západně od Bukové
Kutací práce u Rašovic
K revíru Ratibořských Hor v širším slova smyslu bylo v minulosti počítáno nejen území mezi Dobronicemi a Ratibořicemi, nýbrž i území mezi Starou a Mladou Vožicí, Nemyšl a doly táborské v dnešním Košíně a Horkách. Je to prastaré báňské území, které bylo již ve 13. století pod pravomocí Jihlavy, jak dosvědčuje zápis z roku 1172, podle něhož vyměřovali doly u Ústí Sezimova jihlavští.OKRSEK RATIBOŘSKÉ HORY
Staré Ratibořice se připomínají již k roku 1369. Ves patřila v letech 1391-1417 Janu Měděncovi, měšťanu ze Sezimova Ústí, a jeho potomci ji prodali roku 1530 Václavovi Přehořovskému z Kvasejovic.
O ratibořickém dolování se znovu dovídáme až roku 1526, kdy propůjčil král Ludvík bratřím Měděncům z Ratibořic a Podolí právo, "dobývati, pavovati a propůjčovati" v obvodu půl míle kolem Ratibořic a osvobodil je od placení urbury na 15 let; král si také vyhradil přednostní právo na výkup drahých kovů, a to lot zlata po 2 kopách, hřivnu stříbra po 3,5 kopách. Roku 1541 prodali však Měděncové Ratibořice a Měděnín (Malenín) Václavovi Přehořovskému; o dolování v této době nic nevíme.
Souvislé zprávy o dolování ratibořském začínají po roce 1550, kdy se přišlo na bohaté rudní nálomy a kdy se také začali důlního podnikání účastnit Rožmberkové. V padesátých a sedmdesátých letech 16. století byly ratibořské doly jak po stránce správní, tak podnikatelské v úzkém vztahu k dolům táborským, kde bylo i sídlo královského hormistra, do jehož pravomoci podléhaly oboje hory. Roku 1561 chtěli Rožmberkové získat výkup rud a svobodný prodej stříbra, ale král to nepovolil, jak patrno ze stížnosti táborských těžařů proti hormistrovi z roku 1564. Hormistr se šichtmistrem vozili totiž vytavené stříbro do pražské mincovny a peníze za ně stržené nechtěli vyúčtovat; dovoz stříbra do Prahy byl nákladný, a proto později, roku 1570, žádali těžaři, aby směli dodávat stříbro do Budějovic. Rozmach dolování v revíru vedl k tomu, že již roku 1564 žádal táborský hormistr, aby byl ustanoven samostatný přísežný dozorce.
Značný počet drobných těžařstev neprospíval důlnímu podnikání. Další závadou bylo to, že území revíru bylo majetkem několika pozemkových vrchností, s nimiž se dostávali báňští podnikatelé do častých sporů. Tyto důvody a snad i jiné vedly k tomu, že Rudolf přenesl práva regálního pána na Viléma z Rožmberka, který dostal roku 1586 povolení k výkupu rud z hor ratibořských, hlasivských a táborských na 30 let s povinností platiti desátek do královské pokladny. Tím byli Rožmberkové více zainteresováni na báňském podnikání a byli také ochotnější k větším kapitálovým investicím.
Podle Erckerovy zprávy z roku 1586 byly táborské doly většinou opuštěny, neboť potíže s vodou znesnadňovaly postup do hloubky; v hlasivských dolech byla prý dobrá ruda, ale malé mocnosti, a bylo tu nutno řešit taktéž otázku odvodňování.
V devadesátých letech přišli do revíru známí těžaři Hölzlové ze Strensteinu, kterým Petr Vok z Rožmberka přenechal roku 1595 část dolových podílů. Poněvadž doly byly silně pasivní, žádal Petr Vok o osvobození od desátku do té doby, dokud neponesou čistý zisk. Král k tomu roku 1596 svolil.
Revír však trpěl nedostatkem dřeva, neboť majitelé okolních panství je prodávali draho. Časté spory měli těžaři s Karlem Přehořovským z Kvasejovic, který si dělal nárok i na desátek, na který měl podle narovnání z roku 1534 a 1575 právo. Když získal lesy, patřící v Vřescům král, nezlepšily se poměry v hospodaření dřevem, neboť správce těchto lesů, královský hormistr, nechtěl Rožmberkům dřevo dávat a usiloval o to, aby výkup rudy převzal král. Rudolf také roku 1601 nařídil, aby Rožmberkové dodávali stříbro do královské mincovny v Praze, ale Petr Vok tohoto příkazu nedbal. Těžba v Ratibořských Horách zatím stoupala a dolování v prvních letech 17. století se stávalo aktivní, a proto se projevoval zvýšený zájem o ratibořické stříbro.
Janova štola, jež byla nejvýznamnějším dílem ratibořského okrsku, měla ústí na SV okraji Vřesců a šla nejdříve zhruba směrem h 3, v úseku mezi Jílovou šachtou a Janem Antonínem překřížila jílovou rozsedlinu a směřovala pak zhruba rovnoběžně s ní až k Trejbskému rybníku, byla přes 3 km dlouhá.Dědičné štoly Janova a Josefova
Druhá štola Josef, která měla ústí na Podolském potoku (dnes Chotovinském) asi o 650 metrů jižněji a o 11,26 metru níže než Janova, podsedla Janovu štolu u šachty Vilém a pokračovala dále k Matyáši a 220 metrů za něj; dosáhla délky 1512 metrů. Ve 108 metrech od čelby byl nadlom 15 metrů vysoký, kterým byla spojena se štolou Janovou. Její stoupání bylo podstatně menší než Janovy. U Janovy činil výškový rozdíl mezi šachtami Hloubení a Adam 6,75 metrů, u Josefovy měl činit jen 0,681 metru. Počítalo se s odvodňovacím zařízením na vodní pohon v šachtě Maryášově, Adamově, Eleonořině a Karlově; hlavním zdrojem pohonné síly měl být Trejbský rybník. Pro přehled uvádím hlavní žíly, překřížené oběma štolami: Janova štola - Nepojmenovaná (180 m), žíla č. 4 (829 m), Všech svatých (942 m), žíla č. 1 (1035 m), Ida (1054 m), Vilémova (1178 m), Matyášova (1272 m), Jílová rozsedlina, Eleonořina a několik žil méně známých na Eleonořinou šachtou; mimo to překřížila Janova štola ještě množství jiných žilek a rozsedlin, kterých uvádí zpráva z roku 1795 mezi ústím a šachtou Eleonora přes 60, mají většinou směr h 10, úklon rozmanitý. Hlavní šachty na Janově štole byly: Všech svatých (338 m), Vilém (491 m), Matyáš (639 m), Jílová (748 m), Žlutá čili Jana Antonína (917 m), Pevná (1027 m), Trojice (1169 m), Jan (1238 m), Adam (1451 m), Kozí (1368 m), Eleonora (1760 m), František z Pauly (2009 m), Vojtěch (2152 m), Martin (2221 m), Ferdinand (2250 m), Prokop (2334 m), Vavřinec (2421 m), Terezie (2449 m), Karel (2620 m), Michal (2745 m), Mikuláš (2814 m) a Větrací (2874 m).
Janova štola se začala patrně razit již v 16. století, a to na díle, jež bylo v měrách pozdějšího cechu Matyáš; nejstarší z nich bylo pravděpodobně Nadělené štěstí (Beschertes Glück) uváděné prvně roku 1579 a nazývané později též Kraví cech čili 4. a 5. míra cechu Jan. V blízkosti Kravího cechu byl i Volský cech, známý z devadesátých let 16. století; cech Jan se prvně připomíná roku 1598. Z devadesátých let byly dále známy doly Trojice a Všech svatých.
Větší péče byla věnována štole od roku 1606, kdy ji razil král, aby byla usnadněna práce v cechu Matyáš. Eggenberg se účastnil na štole jako spolutěžař patrně až od roku 1632; převzal časem 64 kukusů a později razil štolu jen na svůj vlastní náklad. Od šachty Matyáš postupovala práce na štole pomaleji, takže do nálezné jámy Jana Antonína se dostala až roku 1642. Pro rychlejší postup byla nově hloubena šachta Trojice a asi od roku 1646 se razilo protičelbou spojení Trojice s Janem Antonínem, dokončené roku 1648.
V práci na štole se pokračovalo i v druhé polovině 17. století, ale velmi pomalu. K obnovení a dalšímu ražení štoly došlo po roce 1719, kdy panství a doly převzal Schwarzenberg. Podle návrhu Mieslova se začala čistit štola v úseku Žluté šachty v měrách Jana Antonína, zmáhala se Pevná šachta a provádělo se spojení s Trojicí. Koncem března roku 1725 byl vyčištěn úsek 564 metrů dlouhý. Miesl navrhl i vyzdění štoly od ústí do vzdálenosti 52 metrů.
V dubnu se ujal vedení práce v revíru Schindler, který za nejdůležitější pokládal rychlé ražení štoly. Současně pokračoval ve sledování odžilků u Žluté šachty. Na doporučení Lauerovo, který byl tehdy pověřen vedením úřadu nejvyššího hormistra, začala se roku 1725 zmáhat šachta Trojice a pracovalo se na spojení šachty se štolou, která byla dokončena roku 1727. Štolová čelba, která postupovala v tvrdé hornině týdně jen o půl metru, dostala se brzy do jaloviny a místy do jílovitého materiálu se závalky pyritu, byl tu postup rychlejší a při profilu 2,5 x 0,96 metru se razily týdně dva metry. Ve 107 metrech od Trojické šachty byl založen překop do podloží a mezi šachtou Trojicí a Janem roku 1729 hloubení zvané tehdy Josefské a nové, spojené chodbicí s Josefským.
Roku 1732 byla štolová čelba před Kozí šachtou, která byla vyčištěna, a sledovaly se žíly mezi šachtou Adam a Jan. Z Adama se razil překop k západu, z Kozí šachty k východu, ale brzy byl zastaven pro tvrdou horninu. V ražení štolové čelby se pokračovalo v třicátých letech poměrně rychle a přitom se současně hloubily šachty, jež měly sloužit jako světlíky nebo těžné šachty. Roku 1735 byla štola jen 35 metrů před šachtou Eleonora a za dva roky potom pracovalo na dobývkách v Josefském hloubení mezi Eleonorou a Františkem z Pauly 18 lidí, na štolové čelbě, jejíž ražení se urychlovalo protičelbami, 14 lidí, na šachtě Eleonora 6, na Františku z Pauly 12, na křížovém hloubení (Schargesenk) 4 lidé. Protičelbami bylo dosaženo také, že již roku 1740 byla štola v oblasti šachet Martin, Ferdinand, Prokop a Vavřinec (nebo Lorenc). Mezi Martinem a Prokopem se začal razit Barborský překop k starým dílům rožmberským, vzdáleným 211 metrů, ale brzy byl zastaven. Za šachtou Vavřinec byla stará chodbice v úrovni štoly Anna, ražené k Dubskému pohoří na JV, vzdálenému 365 metrů, jež se začalo čistit. Brzy však se místo ní razila chodbice v úrovni štoly Janovy. Chodbice v úrovni štoly Jana nazývají prameny 18. století hořejší štolou a Scharf doporučoval razit chodby v úrovni obou štol, což se provádělo k jihu až k Eleonoře, k severu až k čelbě.
Po dočasném, válečnými událostmi způsobeném ochabnutí důlní činnosti v období let 1741-43 se pokračovalo v práci. Středem pozornosti bylo dílo Vavřinec, k němuž se počítala i šachta Tereza. Hlavní štolová čelba šla stařinami a jílovou výplní, v níž byly rudy s obsahem až 4,6 kg/t Ag. Z šachty Michal se razila protičelba do Jana Nepomuckého, kam se dostala štola roku 1743. Štolová čelba skončila v měrách cechu Karel, kde byla štola přerušena a pokračovala pak až v měrách cechu Jan Nepomucký a Michal. Odtud také se razila v letech 1743-47 odbočka k Třem králům, zvaná Jílová čelba, neboť procházela velkou jílovou rozsedlinou. Ve čtyřicátých letech se pracovalo ještě na štolové čelbě Anny, vavřinecké čelbě k Dubskému pohoří a zmáhaly se šachty Michal a Mikuláš, z Mikuláše šla k východu tzv. vodní čelba. Roku 1747 se začalo zmáhat také dílo Všech svatých, ale jen po čtyři léta.
Práce na Janově štole ochabovaly od padesátých let, kdy byl zájem soustředěn na díla u Staré Vožice. Roku 1756 se zatopilo dílo Mikuláš, odkud přešli havíři na důl Karel. Následujícího roku došlo k závalu na šachtě Adam, z níž odbočoval překop k západu, procházející velkou jílovou rozsedlinou. V padesátých letech skončilo ražení štoly Jan, a ta se jen udržovala ve schůdném stavu zpravidla v těch úsecích, na nichž se právě pracovalo. Během druhé poloviny 18. století štola pomalu chátrala tak, že koncem století byla jen zčásti přístupná a bylo ji nutno znovu obnovovat.
Zatím se však roku 1817 začalo s ražením štoly Josef. Podnět k jejímu založení dal Schindler. Roku 1824, kdy schválil projekt Fritsche, byla štola přes 150 metrů dlouhá. Správa panství žádala přesný rozpočet na ražení štoly a doporučení příbramského báňského rady Maiera, který s projektem roku 1831 souhlasil a odhadl náklad na 8-10 tisíc zlatých po dobu 10-14 let. Schindler počítal s délkou 1800 láter po 80 zlatých, což jest s nákladem 144 tisíc zlatých a hloubení šachet a jejich výstroj odhadl na 76 tisíc zlatých a dobu 16 let. Doporučení Fritscheho a Maiera knížeti nestačilo a roku 1832 rozhodl, aby se místo štoly Josefovy, dlouhé již přes 300 metrů, obnovila Janova. Báňská správa počítala, že se ročně obnoví jen 80 láter štoly, takže by práce na úseku k Eleonoře trvala do roku 1845. Obnova však postupovala mnohem rychleji a do února roku 1836 byla upravena štola v délce 2150 metrů, se slednými v délce celkem 2700 metrů nákladem 48 tisíc zlatých. Obnovení štoly Janovy nepřineslo žádnou změnu do revíru; těžba na žádné z šachet na štole nebyla obnovena.
Proto byl proveden ještě jednou pokus s otevřením ratibořského revíru, a to ze štoly Josef, která začala být ražena od roku 1817. Štola se razila ze šachty Berta směrem ke Všem svatým a z šachty Všech svatých oběma směry. Na těchto třech čelbách pracovali 2 havíři na tři směny a ročně se na každé čelbě udělalo 24-28 metrů štoly profilu 1,4 x 2,7 metru. Do roku 1872 se dostala štola do 1126 metrů. Šla převážně v hrubozrnné rule silně prokřemeněné a zastiženo bylo několik žil, jež byly pokusně vyřizovány. Spojení se štolou Janovou bylo provedeno roku 1871. Koncem let osmdesátých, kdy se Josefova štola dostala do vzdálenosti 1512 metrů, byla práce na její čelbě zastavena. Ke svému cíli, kterým byla v sedmdesátých letech šachta Adam, se Josefova štola nedostala.
Od devadesátých let byly obě štoly udržovány jen v takovém stavu, aby byly přístupné, kdyby se nalezl zájemce, který by podnik koupil. Z téhož důvodu byla obnovena Josefova štola i po prvé světové válce, ale roku 1927 všechny udržovací práce byly zastaveny.
Průběh a důlní díla na štole Jan a Josef byl na základě starých důlních zpráv a map následující: Počáteční úsek Janovy štoly známe z popisu z roku 1653. Na štole byly nejdříve 3 světlíky, z nichž třetí se nazýval Nové dílo. Tento světlík, 18 metrů hluboký, byl v podloží štoly a byl s ní spojen překopem. Byla z něho sledována Jalová žíla, která překřížila asi v 65 metrech žílu směru h 4-5, severního úklonu, mocnosti 6 cm s rudní výplní o obsahu stříbra 130 g/t. Na Novém díle se pracovalo hlavně v prvé polovině 17. století a pak v období let 1685-91.
Čtvrtým světlíkem byla šachta Vilém, vzdálena od ústí Janovy štoly 490 metrů. Roku 1653 byla tato šachta 34 metry hluboká a ve vzdálenosti asi 10 metrů bylo desetimetrové hloubení, sledující žílu Vilém. Tato křemenná žíla byla překřížena i štolou Josef, a to ve vzdálenosti 1178 metrů; od ústí má směr 1 h 17, úklon 75 stupňů k severu. V úrovni Josefovy štoly byla vyřízena v délce 104 metrů a k žíle Matyášově, kterou kříží; 48 metrů od křížení byla žíla zrudněna.
V šachtě Vilém podsedla štolu Janovu štola Josefova, která překřížila mezi ústím a Vilémovou žilou tyto žíly: 180 metrů od ústí nepojmenovanou žílu směru 10 h 4, strmého úklonu k jihu; byla vyřízena 47 metrů k JV, ale byla jalová. Podobně i žíla č. 4, překřížená v 839 metrech od ústí, směru 12 h 20, úklonu 52 stupňů k západu byla také jalová. Třetí byla žíla Všech svatých, překřížená štolou Josefovou v 942 metry od ústí, Janovou ve 176 metrech od ústí. Žíla má směr h 8-9, úklon 80 stupňů k jihu a pracovalo se na ní od 16. století. Stará šachta Všech svatých, hluboká 18 metrů, nebyla na štole Janově a neměla s ní ještě v 17. století spojení. V úrovni Janovy štoly byla žíla vyřízena 250 metrů k JV a 82 metrů k SZ; mocnost dosahovala 8 cm. Žíla Všech svatých křížila žíly jitřní, z nichž tzv. rohovcová (Horngang) měla zrudněné partie mocnosti 10 cm s obsahem 2560 až 3080 g/t Ag. Při obnově štoly Janovy v prvé polovině 18. století se začalo pokusně pracovat i na díle Všech svatých, ale pro potíže s vodou byly práce roku 1751 zastaveny. Pak se tam pracovalo s přestávkami v období 1778-1809. V druhé polovině 19. století byla žíla vyřízena v úrovni Josefovy štoly 100 metrů k JV a 47 metrů k SZ; křemenná žíla byla zrudněna galenitem, sfaleritem a pyritem. Podle anglických analýz obsahoval průměrný rudní vzorek 595 g/t Ag a 27,55 % Pb.
Další žíla, zastižená štolou Josefovou ve vzdálenosti 1035 metrů, byla žíla č. 1 směru 10 h 11, úklonu 86 stupňů k JZ, jež nebyla známa ze štoly Janovy. Byla vyřízena 45 metrů k SZ a zde byla zrudněna v délce 23 metrů; v žilovině byl mimo křemen i baryt. K JV byla vyřízena do vzdálenosti 48 metrů jako jalová křemenná žíla. Podle příbramské analýzy obsahoval průměrný rudní vzorech 1,23 % Ag a 79,55 % Pb.
Ve vzdálenosti 1054 metrů od ústí zastihla Josefova štola žílu Ida směru h 11, úklonu 50 stupňů JZ. V úrovni štoly Janovy byla hluchá; na Josefově štole byla vyřízena 46 metrů k SZ a 12 metrů k JV. V SZ úseku byla žíla mocnosti 2-3 cm s výplní křemene, vápence a barytu nejdříve v délce prvých 8 metrů impregnována galenitem, pak měla v délce 32 metrů kompaktní rudu mocnosti 10 cm, jež se štěpila na více odžilků 1,5-3 cm mocných. Žíla Ida kříží žílu Vilémovu a za ní je odříznuta rozsedlinou, JV úsek je jalový.
Poslední žíla, překřížená štolou Josef, byla Matyášova, a to ve vzdálenosti 1272 metrů od ústí. Má směr 11 h 5, úklon 75 stupňů k JZ. Na štole Janově byla mocnost 5-16 cm, na Josefově 2-3 cm. na této žíle byla zakládána důlní díla již v 16. století a zdá se, že pozdější šachta Matyáš byla totožná se starou jámou Darované štěstí (Beschertes Glück), uváděnou v pramenech od roku 1579. Roku 1598 se tak nazývala 4. a 5. míra nálezné jámy sv. Jana, označovaná někdy také Kraví cech; jméno Matyáš měl důl až po roce 1616. V matyášských měrách, a to mezi Matyášem a Mláďátek (unschuldige Kindlein), byl i starý důl Vůl, známý od konce 16. století. Roku 1599 patřil Hölzlovi, později budějovickému mincmistrovi Matighoferovi, který tam přišel na novou žílu, na níž hloubil dvě šachty 20 metrů hluboké. na žíle prý byla ruda s ryzím stříbrem, blejno o obsahu 1,5 kg/t Ag, leštěnec o obsahu 4,6 kg/t Ag a křemen s vtroušenou rudou. Pro potíže s odvodňováním založil štolu, která měla dostihnout jámu Vůl v hloubce 30 metrů, ale práci mu znemožňoval majitel panství Přehořovský. Důl Mláďátek se připomíná prvně roku 1616. Dílo Matyášovo bylo nejvýznamnějším podnikem v revíru v prvních desetiletích 17. století. Tehdy byla těžná šachta hluboká 77 metrů, což znamená, že šla 42 metry pod úroveň štoly. Ze dna šachty odbočovala sledná k jihu 42 metrů dlouhá, ale žíla byla jalová. Sledná k severu šla 32 metrů k hloubení Mláďátek 23 metry hlubokému, ale ani v tomto úseku nebylo zastiženo zrudnění; proto byla sledná prodloužena o dalších 23 metrů, zde založeno druhé hloubení 23 metry hluboké a z něho sledná k severu 35 metrů dlouhá a na jejím konci hloubení 19 metrů hluboké, takže dědičná hloubka dosáhla 119 metrů. Později bylo dílo prohloubeno na 130 metrů a v této úrovni šla 19 metrů dlouhá chodbice směrem h 9-10 k severu k dolu Vůl, kde byla sledována žíla mocnosti ruky napříč s vtroušeným galenitem o obsahu 385 g/t Ag. Podobně i k jihu šla chodbice, sledující 3 odžilky s vtroušeným galenitem, sfaleritem a stopami argentitu o obsahu 2820 g/t Ag a z ní vycházel nadlom po žíle mocné ruky napříč o obsahu 256 g/t Ag.
Popis dolu, který je uveden, je podle stavu z roku 1630, z doby, kdy se pracovalo již se ztrátou. Zrudněné partie žíly šly do hloubky od 10 do 69 metrů, směrem do větší hloubky se ruda vytrácela, vyskytovala se jen v závalcích a zdálo se, že rudonosné pásmo je potlačeno jalovou křemitou horninou. Bánští technici 17. století soudili, že pod touto horninou se přijde opět na zrudnění; tato otázka však rozřešena nebyla, neboť Eggenberg důl opustil.
Šachta Matyáš byla obnovena k úrovni štoly znovu v letech 1725-29, ale pokusně se na Matyáši pracovalo v období 1836-50. Šachta byla prohloubena pod úroveň štoly a sledné na 2. patře překřížily podložní žílu Matyášovu a žílu Vilémovu; zrudnění bylo zjištěno v délce 45 metrů. Heyrowský doporučoval sledovat tento úsek do hloubky založením 3. a 4. patra. Poněvadž však se nedalo pracovat bez vodotěžného parního stroje, bylo hloubení šachty roku 1848 zastaveno a roku 1851 bylo dílo opuštěno. Podle anglické analýzy obsahoval průměrný rudní vzorek z Josefovy štoly 4,7 kg/t Ag.
Štola Josefova šla ještě k severu za žílu Matyášovu. Ve vzdálenosti 112 metrů od žíly byl nadlom, spojující Josefovu štolu s Janovou; z tohoto místa pak byla štola Janova v druhé polovině 19. století schůdná v délce 125 metrů až k velké jílové rozsedlině. Byl tedy v této době zpřístupněn úsek ratibořského revíru od ústí štoly k jílové rozsedlině. O exploataci tohoto úseku uvažoval anglický expert Haughton ve své zprávě z roku 1892. Navrhoval založit hlavní těžnou šachtu na žíle Vilémově, z níž by byly otevřeny žíly, Vilém, Matyáš, Ida, Všech svatých a žíla č. 1. Patra měla být zakládána v hloubkách 55, 79 a 106 metrů. V hloubce 212 metrů měla být Vilémova žíla 45 metrů západně od šachty. Kapitál, potřebný do podniku, odhadl na 35 tisíc liber. Podle Haughtonova názoru byla rentabilita podnikání zaručena, neboť žíly byly vyřízeny do značných vzdáleností, přítomnost barytu v žilovině svědčila o ušlechtilosti žil, zrudnění šlo do hloubky, žilovina byla bohatá a snadno dobyvatelná, průměrný obsah olova v rudách byl 65 %, pracovní síly a potřebný materiál byl levný a poloha výhodná.
V devadesátých letech najala také anglická společnost Josef Carrie Struthers Mac-Lay v Glasgově ratibořské doly a začaly se provádět kutací práce. Hlavní šachtou byla tehdy šachta Hloubení na žíle Všech svatých. Angličané šli jen do hloubky 30 metrů pod úroveň štoly, vyrubali zrudněné partie a dílo opustili.
Poslední kutací pokusy provedl v tomto úseku Schwarzenberg, a to po první světové válce. Byla otevřena hlavní šachta Angličanů (šachta Hloubení) do hloubky 32 metrů, to je do úrovně Josefovy štoly, která byla vyčištěna. Ze šachty byla vyřizována žíla Všech svatých a ve vzdálenosti 42 metrů byla zastižena hluchá žíla, pokládaná za žílu č. 4. Ze sledné se razil překop na slednou žílu č. 1. Roku 1923 bylo doporučeno prohloubit šachtu do 150 metrů a z ní razit překopy na hlavní žíly. Šachta však byla nevhodná, neboť byla úklonná a musely se přibírat stěny. Bylo proto navrženo založit novou šachtu mezi šachtami Všech svatých a Vilémovou, což Schwarzenberg také roku 1926 schválil a povolil na tento podnik 80 tisíc Kč. Šachta byla skutečně založena, ale dostala se jen do 19 metrů, kdy byla zastavena pro finanční potíže, vyplývající z pozemkové reformy. Z období těchto posledních pokusů také některé analýzy z žíly Všech svatých, a to z roku 1920, kdy byl ve vzorcích zjištěn obsah 0,82 až 1,81 % Ag.
Úsek ratibořského revíru za velkou jílovou rozsedlinou známe jen na základě starých prací, prováděných hlavně v 18. století z úrovně Janovy štoly. Poslední šachta před jílovou rozsedlinou, jež byla průměrně 40 metrů mocná, byla Jílová šachta ve vzdálenosti 748 metru od ústí Janovy štoly. Za rozsedlinou pak byla půlnoční žíla Jana Antonína, na níž byl v 17. století stejnojmenný cech. Při obnovovacích pracích v 18. století tu byla nejdříve založena Žlutá šachta, jež byla totožná se starou náleznou jamou Jana Antonína ve vzdálenosti 917 metrů od ústí a Pevná šachta ve vzdálenosti 1027 metrů. Kronikáři ratibořského dolování, Přibyl a Veselý, uvádějí dvě žíly Jana Antonína, a to jednu na štole Janově, druhou na překopu Reussig v šachtě tzv. Nálezná jáma, jež se také nazývala Jan Antonín. Podnět k tomuto názoru dal Miesl, který se domníval, že žíla Jana Antonína byla zastižena jak štolou Janovou, tak uvedeným překopem, neboť v době, kdy psal svou zprávu, neznal polohu nálezné jámy Jana Antonína. Tato nálezná jáma je, jak dosvědčuje její název, až z dob eggenberských a pokračovalo se na ní hlavně v 17. století od roku 1632 a pak v 18. století. Štola Janova se dostala do Jana Antonína roku 1642. Tehdy byla sledována žíla ji křížící (Schargang), směru h 9-10 a rubalo se v dědičné hloubce na nálomech mocnosti 20 cm o obsahu 0,5 až 5,1 kg/t Ag; šlo většinou o galenit a částečně pyrit. O podstatně chudších rudách 250 až 510 g/t Ag se zmiňuje zpráva z roku 1649.
Práce na žíle Jana Antonína byla obnovena roku 1725. Tato žíla byla sledována asi do 86 metrů k severu a 20 metrů k jihu, později v celkové délce 193 metry; překřížila tzv. žílu křížovou (Schargang), sledovanou v délce 76 metrů. Do hloubky byla sledována hloubení Antonínovým 13 metrů hlubokým, v němž byly závalky galenitu, a Václavovým 19 metrů hlubokým, kde mimo galenitu se vyskytovalo i ryzí stříbro. Křížovou žílu sledovalo do hloubky 12 metrů stejnojmenné hloubení v tvrdé hornině s bohatou rudou. Rudní nálomy na žíle Jana Antonína obsahovaly 500 g/t Ag, ale byly tam i rudy o obsahu až 25 kg/t Ag. S hloubením Václav i Antonín byly velké potíže, a proto práce na nich byla brzy zastavena; Žlutá šachta se roku 1729 zřítila. S její obnovou se začalo v šedesátých letech 18. století, ale roku 1767 byla práce pro tvrdou horninu opět zastavena.
Další důležitý úsek je mezi šachtami Trojice - Jan a Jan - Adam, čili úsek 1169-1238 metrů a 1238-1451 metrů od ústí Janovy štoly. V tomto úseku je jednak žíla Trojická směru h 11-12 s odžilky směru h 10, úklonu k východu, a jednak Adamova žíla, směru asi h 10, úklonu k západu. Cech Trojice byl v chodu patrně již v období 1599-1617, ale vytěžilo se jen asi 1,9 kg Ag. Ve čtyřicátých letech se razila nová šachta a z ní protičelba k Janu Antonínovi; ke spojení obou šachet došlo roku 1648. O Trojici se zmiňují i zprávy z šedesátých let 17. století, kdy se pracovalo na nálomech s vtroušenou rudou o obsahu 770 až 900 g/t Ag a přišlo se i na výskyty o 1-7,7 kg/t Ag. Nově se začala zmáhat Trojická šachta roku 1725 a za dva roky potom došlo ke spojení se štolou; pracovalo se tu do roku 1731.
Trojická žíla byla sledována jednak hořejší chodbicí, která byla v hloubce 26 metrů, a štolou Janovou v hloubce 40 metrů do vzdálenosti asi 150 metrů, většinou k severu. Na tomto úseku bylo jednak hloubení Janovo před šachtou Trojickou, jdoucí do 27 metrů pod úroveň štoly a mezi šachtou Trojicí a Janem bylo hloubení Josef a Nové asi 20 metrů hluboké, v němž byla žíla s výplní bílé horniny a jílu s galenitem a sfaleritem o obsahu 2,5-6,6 kg/t Ag. Obě tato hloubení byla spojena spolu i s Janovou šachtou, jež dosáhla hloubky téměř 60 metrů. Dobývky šly do celkové hloubky 66 metrů. Od šachty Jan šla v úrovni hořejší chodbice tzv. žlutá chodbice, z níž šla tři hloubení na štolu Janovu. Asi 32 metrů od Janovy štoly byl založen roku 1729 pokusný překop František do podloží, v němž byl zastižen černý jíl s pyritem. Od překopu šla štola dále k severu k šachtě Adamově, 41 metrů hluboké. V oblasti této šachty, zvláště v jejím jižním sousedství, byly značné dobývky; byl tam systém hloubení a chodbic, jdoucích do hloubky 30 metrů pod štolu. První dobývky byly přímo při šachtě v hloubce 24 metrů. Žíla Adamova byla sledována v délce 160 metrů převážně k jihu, neboť směrem k severu byla odříznuta jalovou rozsedlinou. Dobývaly se tam rudy o obsahu 2,3 kg/t Ag.
Ještě před Adamovou šachtou odbočoval v úrovni Janovy štoly po tzv. bílé rozsedlině překop přes 130 metrů dlouhý k západu, kterým byla překřížena velká jílová rozsedlina. Od překopové odbočky šla štola v hluché hornině ke Kozí šachtě, vzdálené 1568 metrů od ústí. Šachta byla založena na Hnědé žíle 1 metr mocné, jen omezeně zrudněné pyritem a vycházely z ní dvě pokusné sledné, jednak k jihu v hloubce asi 8 metrů, dlouhé 20 metrů, druhá v hloubce asi 21 metrů k severu, do vzdálenosti 50 metrů. Z Kozí šachty odbočoval také pokusný překop k západu, ale byl brzy zastaven, podobně jako všechny práce na této šachtě.
Od šachty Eleonory (1769 metrů od ústí) byla sledována Elenořina žíla směru h 2-3, na níž byly dobývky jen mezi šachtou Eleonora a Františka z Pauly. Od Eleonory počínaje šla 20 metrů nad Janovou štolou chodbice v úrovni štoly Anna. Šachta Eleonora se začala hloubit roku 1734 a dostihla štolu v hloubce 40 metrů. Asi 34 metrů severně od ní byla Vedlejší šachta (Neben schacht), která šla jen k hořejší chodbici. Na Janově štole bylo nejdříve pokusné hloubení 8 metrů hluboké, pak 15 metrů hluboké Nové hloubení, kde byla zjištěna ruda o obsahu 2 kg/t Ag, vodní hloubení 55 metrů hluboké, kde se přišlo roku 1738 i na temnorudek a vodotěžné hloubení Josef 39 metrů hluboké. Nad dobývkami byl mezi hořejší chodbicí a štolou vodotěžný stroj, ke kterému se přiváděla voda šachtou Františka z Pauly, hlubokou 25 metrů. Na eleonorských dobývkách se pracovalo hlavně v období 1737-41, kdy se zřítilo vodotěžné zařízení. Nejprve se tu přišlo na 7 cm mocnou Špátovou žílu s pyritem, hlouběji mocnost stoupla na 20 cm a ruda dosáhla obsahu 2-2,5 kg/t Ag; později klesl obsah na 770 g/t Ag a dolování se přestalo vyplácet. Proto byla práce v hloubce 90-100 metrů zastavena. Pokus o obnovu díla byl proveden roku 1809, kdy se pokusně vyřizovala žíla k jihu; tento pokus brzy neúspěšně skončil.
Za dobývkami eleonorskými, ale ještě před šachtou František z Pauly, odbočoval pokusný překop, zvaný vodní čelba, k východu a Ferdinandova čelba k západu v úrovni Janovy štoly. Za šachtou Františka z Pauly byl stejnojmenný překop k západu v úrovni hořejší chodbice, z 57 metrů hluboké šachty Vojtěchovy, vzdálené 2152 metrů od ústí, odbočoval z Janovy štoly vojtěšský překop k západu, z Martinovy šachty, 48 metrů hluboké, stejnojmenný překop k východu, z úrovně hořejší chodbice, za Martinovou šachtou šla Barborská čelba z Janovy štoly k západu. Za Martinem bylo hloubení 19 metrů hluboké s výskyty temnorudku a blejna o obsahu 2,3 kg/t Ag.
Velmi důležitý byl úsek mezi šachtou Prokop a Jan Nepomucký. Z Prokopské šachty, vzdálené 2330 metrů od ústí, šla hořejší chodbice v úrovni štoly Anna pod stará díla Vavřinec (Lorenc), Jiří, Trejbská šachta a Nálezná jáma, dále štola Janova k šachtě Karlově (2620 metrů od ústí), kde končila a konečně překop v úrovni Janovy štoly k dílům na Dubském pohoří. Na Vavřinci, hlubokém 65 metrů, byl vodotěžný stroj a mezi ním a Náleznou jamou byla mimo hoření chodbici ještě chodbice jdoucí asi 11 metrů pod úrovní štoly Janovy; z hořejší chodbice šlo několik hloubení. Za šachtou Vavřincovou byla šachta Marie Terezie, hluboká 90 metrů (2449 metrů od ústí), v její těsné blízkosti byla Jiřská šachta 42 metrů hluboká s vodotěžným strojem, pak Trejbská šachta, hluboká 65 metrů, sledující žílu asi 4 cm mocnou s vtroušenou rudou, hloubení Růžový kříž 26 metrů hluboké s rudou o obsahu 4,1 kg/t Ag, pak byly dobývky jdoucí do hloubky 75 metrů a konečně Nálezná jáma, hluboká 61 metrů. Na Vavřincově šachtě se pracovalo již v 16. století, obnovena byla roku 1741. Přišlo se v ní na křížení žil s nálomy 30-45 cm mocné o obsahu 2,5-5,1 kg/t Ag; dobývky šly do 106 metrů. Pracovalo se tu v období 1741-54. I na Marii Terezii, kde šly dobývky do 133 metrů, se pracovalo na žíle až 45 cm mocné a zrudněné partie obsahovaly až 12,3 kg/t Ag.
Mimo obvyklý galenit a sfalerit se uvádí pyrit a chalkopyrit. Za Náleznou jamou šla opět štola Janova, a to jednak k dílu Michal, jednak odbočka, zvaná jílová čelba k šachtě Arnošt, Vít a odtud k dílu Tří králů.
Nejvýznamnějším dílem na Janově štole byl cech Karel se stejnojmennou šachtou, hlubokou 92 metry. Pracovalo se tu od padesátých let 18. století a dobývky se dostaly do hloubky 150-160 metrů. Hlubší partie díla byly často zatápěny, a proto byl zřízen vodotěžný stroj jak u Karlovy šachty, tak u Terezie. Práce na větší hloubce byly zastaveny při zátopě roku 1789, ale ve vyšších patrech se udržoval provoz ještě roku 1795. Zdá se, že byly na Karlu sledovány dvě žíly, jež měly mocnost 20-45 cm, s obsahem 1-5,9 kg/t Ag; z rud se uvádějí galenit, sfalerit, stopy argentitu a místy omezeně i pyrit.
Poslední úsek Janovy štoly, ve kterém se rubalo, byl mezi šachtou Jana Nepomuckého, Michalovou (2745 metrů od ústí), a Mikulášovou (2814 metrů od ústí); poslední šachta na štole byla větrací, vzdálená 2874 metrů od ústí. Z Janovy šachty odbočovala chodbice v úrovni štoly Anna směrem k Pohnání (ve směru dnešní silnice směřující z Ratibořských Hor na Mladou Vožici), z Mikulášovy týmž směrem odbočka v úrovni Janovy štoly, zvaná vodní čelba, jež překřížila 4 jalové žíly. V Michalské šachtě, hluboké celkem 113 metrů, byl vodotěžný stroj, poháněný vodou z Trejbského rybníka. Michal byl obnoven roku 1743 do hloubky, kde byli staří; byly tu zjištěny nálomy ruky napříč s obsahem 3,8-4,6 kg/t, někde i přes 12 kg/t Ag, na vodní čelbě dokonce 18 kg/t Ag. V hlubších partiích však byla ruda mocnosti 60 cm, ale jen o 256 g/t Ag. Roku 1747 tu byla práce zastavena. Dílo Mikuláš s šachtou 85 metrů hlubokou bylo staré dílo, obnovované v období 1747-56. Ve starých dobývkách, kde dosahovala žíla mocnosti asi 30 cm, byla prý ruda o obsahu až 8,2 kg/t Ag. Směrem do hloubky mocnost žíly klesala a žíla chudla; proto byla práce v hloubce 170 metrů zastavena.
Odbočkou z Janovy štoly, vycházející před šachtou Jan Nepomucký a směřující na dílo Tří králů, byla zastižena za velkou jílovou rozsedlinou žíla Arnošt směru h 2; byly na ní dvě šachty, a to Vítova, kde byla v letech sedmdesátých 18. století sledována málo mocná žíla o obsahu 1,5-2 kg/t Ag. Práce zde byla obnovena na krátkou dobu ještě roku 1775. Šachta Arnošt byla 23 metry hluboká, pak šlo hloubení po žíle do celkové hloubky 42 metrů. Žíla zde měla mocnost 2-15 cm s obsahem 1,5 kg/t Ag. Na šachtě Arnošt se pracovalo v období 1761-85.
Žíly překřížené Janovou a Josefovou štolou byly pokládány za bohaté; byly tu téměř výhradně stříbronosné galenity a sfalerity, pyrit byl podružný. V období 1728-1809 se vytěžilo asi 11760 kg stříbra. Bohatost žil tohoto úseku byla příčinou toho, že se hledaly další žíly v pokračování štoly Janovy štolou Schindlerovou v období 1787-9, ale bez pozitivního výsledku.
Na tomto cechu, známém od roku 1552, pracovali mimo Rožmberků i jiní těžaři. Patřila k němu štola sv. Anna, založená někdy v padesátých letech. Z téže doby máme doložen i důl auf Reisiger, známý později jako překop, začatý roku 1572. Na Tři krále se patrně vztahuje záznam z roku 1557, podle něhož se havíři prorazili do starého dolu a přišli na pěknou rudu, které dobyli za týden na 300 centnýřů, uvádí se, že "couk na dobrý loket jest". Důl byl odvodňován štolou Anna, která prý, což je málo pravděpodobné, byla již roku 1557 již dlouhá 500 láter. V období 1561-68 se tu vytěžilo 130,5 kg Ag v ceně 4640 kop. V devadesátých letech 16. století pracovali mimo Rožmberka v mírách tříkrálových těžaři Truckenbrot, Müller, Glasberg, Straus a Knoll. V prvním desetiletí 17. století dosáhla těžba na Třech králích vrcholu, neboť tam byla těžena i ruda o 8,2 až 16,4 kg/t Ag. Z celkem sporých zpráv z roku 1599 vyplývá, že žíla do hloubky chudla, ztrácela na mocnosti a její úklon se zmenšoval. V její břidličnaté výplni byly v největší dosžené hloubce jen vtroušené kyzové rudy s malým množstvím galenitu. Proto byla tzv. dědičná hloubka opuštěna a v 17. století se pracovalo ve svrchnějších partiích; roku 1609 se pracovalo na odžilku Petra Voka několik metrů pod povrchem. Cech byl opuštěn roku 1624 a v provozu zůstal jen překop Reussig, ražený do podloží za tím účelem, aby byly překříženy nové žíly. V této práci pokračoval od roku 1632 Eggenberg, ale zastavil ji patrně roku 1637.Tři králové
Popis cechu Tří králů známe ze zprávy komisařů z roku 1624. Hlavní svislá šachta byla 243 metry hluboká. Z náraziště šla chodbice k jihu, dlouhá 36 metrů a na ní byla první slepá šachtice, zvaná Kuttelschacht, 50 metrů hluboká; ve 23 metrech odbočovala chodbice 4 metry dlouhá, sledující nálom mocný ruku napříč. Ze dna první šachtice šla chodbice k jihu 29 metrů dlouhá, zakončená druhou šachticí, 31 metr hlubokou; z ní vycházela chodbice k severu, dlouhá 23 metry. Z této chodbice byla vyhloubena třetí šachtice 25 metrů hluboká a z ní vedla k jihu chodbice 38 metrů dlouhá. K severu šla chodbice 9 metrů dlouhá, ukončená čtvrtou šachticí 36 metrů hlubokou. Z této šachtice šla jednak chodbice k jihu 42 metrů dlouhá, kde se žíla štěpila, jednak k severu 7 metrů dlouhá, kde byl nadlom 2 metry vysoký s nálomem mocným ruku napříč a pod ním byla pátá a poslední šachtice 24 metry hluboká. Z šachtice vedly chodbice k jihu i severu 7-9 metrů dlouhé, a to v černé, břidličnaté hornině s křemennou žílou, mocnou ruku napříč. Dostal se tedy cech do hloubky 409 metrů, z čehož úsek pod nárazištěm sledoval patrně žílu po jejím úklonu; pozdější prameny (1628) udávají hloubku 440 metrů. Roku 1624 byl tento úsek až na hlubinu prakticky vyrubán.
Mimo hlavní svislou šachtu, nazývanou prostřední, patřily k cechu ještě jiné šachty, ležící hlavně severně od ní, kde byla i nálezná jáma. Roku 1610 se jako nové doly uvádějí Rožmberský dům a Sv. Petr.
Štola Anna byla ražena po žíle Tří králů dále za náleznou jámu směrem ke křížení s žílou, sledovanou štolou Jiří, k níž bylo roku 1624 ještě 153 metry daleko. Čelba štoly Jiří byla od tohoto křížení vzdálena 540 metrů.
Z prostřední svislé šachty Tří králů odbočoval v úrovni štoly Anna překop, zvaný Reussig, směrem h 3, začatý již za Rožmberků. Po 223 metrech se přišlo na odžilek Panny Marie, sledovaný oběma směry a hloubením do hloubky 12 metrů. Práce však byla brzy pro chudou rudu a potíže s vodou zastavena. Díla se ujal roku 1612 král a pracoval na něm do roku 1631, kdy jej převzal Eggenberg a pokračoval na něm asi do roku 1635. Ve 284 metrech byl překřížen příčný odžilek s galenitem (Bleitrumm) o obsahu 510 až 640 g/t Ag, na který byly založeny dvě šachty, jdoucí do hloubky 34 metry. Mimo to se přišlo na další odžilek mocný na prst, sledovaný v délce 42 metry. Z obou bylo vytěženo 29 kg Ag, ale poněvadž ruda obsahovala jen 510 g/t Ag, byla práce brzy zastavena. Podle Miesla byl překop v období královské správy prodloužen o 445 metrů, za Eggenberků o 77 metrů, takže dosáhl celkem délky 745 metrů, kde prý se přišlo na odžilek směru h 9-10, pokládaný Mieslem za pokračování žíly Jana Antonína.
Tento názor vznikl tím, že nálezná jáma na tomto odžilku se nazývala též jámou Jana Antonína. Jedna zpráva z roku 1648 dokazuje, že překop, což je pokračování štoly Anna, se dostal až do šachty Vavřinec. Podle této zprávy, která vypočítává opuštěná důlní díla, je uváděn sled šachet od severu k jihu v tomto pořadí: Nálezná jáma, svislá šachta, šachta Jiří, Vavřinec, Panna Marie (unser liebe Frau). Na tomto úseku, který je totožný s úsekem Nálezná jáma - šachta Prokop v úrovní štoly Anna se pracovalo na několika místech pod štolou; v blízkosti Nálezné jámy v hloubce 5-15 metrů pod štolou byla sledována žíla mocnosti několika prstů s obsahem 4 kg/t Ag, mezi svislou šachtou a Jiřím v hloubce 8 metrů pod štolou na žíle v délce 28 metrů s olověnou rudou, mezi Jiřím a Vavřincem v hloubce 7 metrů pod štolou žíla silně ukloněná v délce 28 metrů, mezi Vavřincem a Pannou Marií byly rudní nálomy ve stěnách štoly. Rudní nálomy byly i v některých místech nad štolou.
Pokus o otevření Tří králů byl proveden ve čtyřicátých letech 18. století. Obnovila se jednak chodbice v úrovni štoly Anna z šachty Vavřinec, jednak se razila tzv. jílova čelba v úrovni štoly Janovy, a to ze štoly mezi šachtou Karel a Jan Nepomucký. Pro usnadnění práce se zmáhala i šachta Václav, kde byly rudy i o obsahu 4750 g/t Ag. Roku 1757 se pokračovalo ze Tří králů směrem k žíle Jiří, vzdálené tehdy ještě 155-135 metrů.
V tříkrálových měrách byly mimo leštěncové a blejnové rudy i ušlechtilé rudy stříbrné a ryzí stříbro, a proto byl obsah stříbra velmi značný. Tak v nové svislé šachtě, ražené Rožmberky, byly rudy o obsahu 4100 g/t, na některých úzkých odžilcích v hlubině 7180 g/t, na žíle Petra Voka 10780 g/t, na žíle Marie 1026 až 1280 g/t, v překopu Reussig však jen 510 až 640 g/t Ag.
Štola Jiří s ústím západně od jižního okraje Ratibořských Hor sledovala žílu směru zhruba h 3 směrem na cech 14 pomocníků, původně zvaný Petra Voka, vzdálený přes 1600 metrů od ústí. Na štole byly šachty Kryštof (195 m), Hromada kamení (325 m), Smrk nebo U smrku (595 m), Jiří nebo Jiřská (710 m), Kříž (1140 m), Bohuslav (1290 m), Isidor (1390 m) a 14 pomocníků (1610 m). Od Jiřské šachty odbočovala směrem asi h 9 žíla Dorota, sledována na vzdálenost asi 900 metrů. Žíla Jiří měla mocnost 5-20 cm, Dorota 5-25 cm.Štola Jiří (Jiřská)
Štola Jiří se starým dolem se připomíná již roku 1587. Roku 1628 byla štola 860 metrů dlouhá a na stařinách se prý přicházelo na zbytky rud o obsahu až 20 kg/t Ag. Směrem do hloubky se tehdy nálomy nedaly sledovat pro potíže s vodou. Uvažovalo se proto, zda se má pokračovat na štolové čelbě nebo razit odbočku směrem na Tři krále, vzdálené přes 400 metrů.
Když se v padesátých letech 18. století razila z Janovy štoly odbočka ke Třem králům a odtud k Jiřské štole, začalo se i s její obnovou a dostala se roku 1770 do šachty Bohuslav. Na šachtě Smrku byla zastižena v podloží slabě ukloněná žíla a odžilek asi 8 cm mocný s obsahem 2,3 až 2,5 kg/t Ag. Nedaleko ústí štoly byla Rýnská žíla. Roku 1770 se začalo s ražením štoly Ferdinand s ústím pod Starohorským rybníkem na Podolském potoku. Dostala se do vzdálenosti přes 570 metrů, kde byla zastavena, neboť měla podsednout štolu Jiří jen o 22 metrů a k šachtě Dorota měla ještě téměř 1 km. Podle prací prováděných v 18. století na Jiřské žíle se zdá, že trpěla častými poruchami. V oblasti Jiřské šachty byly nálomy do hloubky starci vyrubány; v záznamech jsou zmínky o odžilku o obsahu 2,5 kg/t Ag, ale hlavní žíla měla rudy podstatně chudší. Potíže dělalo odvodňování díla, pro které byla navrhována hloubka 115 metrů. Žíla byla zrudněna galenitem a sfaleritem. Na díle 14 pomocníků se pracovalo hlavně v sedmdesátých letech 18. století. Sledovaly se rozsedliny obsahující většinou sfalerit s obsahem 1540 až 2050 g/t Ag, mocnosti 5-20 cm. Pokusný překop pod Ratibořice byl brzy zastaven. Dílo, jež se dostalo do hloubky přes 90 metrů, bylo zastaveno roku 1779.
Na díle Dorota se pracovalo patrně již v 16. století. S jeho obnovou se začalo roku 1768. Bylo otevřeno jednak štolou Jiří, jednak šachtami Dorota (65 m), Zdař Bůh (117 m) a Štěstí (34 m). Žíla byla porušena, zvláště ve svrchních partiích, tzv. Lazarovou rozsedlinou, která rozdělovala dílo na úsek severní a jižní. Velká část jižního úseku byla zastavena roku 1787 a zasazena hlušinou. Poté dílo již jen živořilo. Roku 1804 se provedl pokus s vyhledáním žíly na 7. patře za Lazarovou rozsedlinou k severu, ale skončil neúspěšně. Proto se vybíraly jen zbylé rudní nálomy na 6. patře. Roku 1807 byly zastaveny všechny práce pod úrovní Matyášovy štoly, to je odbočky, jdoucí ze štoly Jiří; žíla slabě zrudněná měla zde mocnost 5-10 cm. Dobývky na Dorotě šly do celkové hloubky 176 metrů. Rudou byl hlavně sfalerit, galenit a místy i tetraedrit, ale zrudnění bylo jen závalkovité.
Na prvním patře byla v severním úseku žíla mocnosti 5-15 cm a byla sledována do roku 1801, kdy její mocnost klesla na 2-3 cm a zjalověla. I v jižním úseku byla žíla stejné mocnosti a mimo galenit a sfalerit se přišlo v hloubení Tomáš i na tetraedrit. Na 2. patře dosahovala mocnost až 30 cm, a i zde byl místně tetraedrit. Podobné poměry byly i na 3. patře. Na 4. a 5. patře byla žíla maximálně 20 cm mocná s galenitem a sfaleritem, na 6. patře mocnost i kovnatost klesala až na žílu jdoucí směrem k východu, mocnosti 50 cm, jež se však brzy rozštěpila a jen jeden odžilek byl zrudněn. Na 7. a 8. patře dosahovala mocnost žíly maximálně 10 cm a rudou byl hlavně sfalerit.
Jedním z nejstarších děl v revíru byly práce nad Podolským potokem (dnes Chotovinský). Stařiny jdou směrem h 9 a sledovala je štola Markéta. Dědičná štola Podolská se označuje jako stará roku 1618 a o nové štole mezi Vřesci a Podolím se dovídáme roku 1598. Pracovalo se tu patrně do roku 1625. Roku 1770 se uvažovalo o obnovení starého díla podolského štolou Markéta. Tehdy se začalo také s ražením Ferdinandovy štoly směrem k Dorotě, jež však byla roku 1781 zastavena, když čelba dosáhla vzdálenosti od ústí 570 metrů.Dílo Podolské
Nový pokus u Podolí na výchozu domnělé žíly Ferdinand byl proveden roku 1793, ale v hloubce 2,2 metru byla práce pro potíže s vodou zastavena.
Stařiny v lese Doubí jsou starého původu. V 18. století tam byly prováděny kutací práce, kterými byla zjištěna křemenná žíla tři prsty mocná s vtroušeným sfaleritem, místně byla i očka galenitu. Práce byla zastavena pro potíže s vodou.Kutací práce v lese Doubí
Kutacími pracemi byla zjištěna křemenná žíla 5 cm mocná s očky sfaleritu. Štolovou čelbou směřující k severu byl v období 1779-81, kdy kutání bylo zastaveno, zastižen křemen v mocnosti 7 cm se zrnky sfaleritu.Kutací práce u Malenína
V nejjižnější části revíru v okrsku dobronickém se pracovalo po obou stranách údolí již v 16. století. Na pravém břehu potoka od severu k jihu byla štola Matylda, štola 1920, Měděný cech, cech Kateřina a cech Jiří. Na levém břehu bylo dílo Lopeček se šachtou Barbora, štoly Michal, Gabriel a Jana Nepomuckého.Dobronický okrsek
Měděný cech se nazýval také Trojice. K cechu patřily dvě šachty 45 metrů hluboké a štola, na níž byly tři světlíky. Podle zprávy z roku 1628 byla štola k vodotěžné šachtě 57 metrů dlouhá a o 17 metrů dále byla druhá šachta, jež šla 23 metrů pod úroveň štoly. Ze dna šachty vycházela chodbice k severu přes 60 metrů dlouhá, ale nedalo se v ní pracovat pro nedostatek vzduchu; proto byla hloubena třetí šachta. Podrobnosti o Měděném cechu neznáme, totéž platí i o Kateřině, která byla pokusně otvírána roku 1747, a taktéž více informací chybí o cechu Jiří.
Na levém břehu potoka byl nejdůležitějším dílem štola Lopeček, která dostala své jméno po těžaři Jindřichu Lopeczkovi, přípomínaném v revíru již roku 1581. Prameny připomínají prvně Lopeček roku 1597; byla tam tehdy štola 38 metrů dlouhá se dvěma hloubeními a těžily se rudy o obsahu 5130 g/t Ag. Roku 1608 žádál o propůjčku díla Matighofer, který si za dva roky potom stěžoval, že majitel vřeseckého panství Přehořovský mu zpustošil vodotěžný stroj i štolu. Důl však nebyl opuštěn, neboť se v něm roku 1617 zřídil nový vodotěžný stroj.
V druhé polovině 18. století se Lopeček obnovoval; když se ukázalo, že v hloubce je jen hluchý křemen, byla práce roku 1784 zastavena. K novému pokusu o obnovu došlo v období 1819-29. Tehdy se přišlo na bohaté odžilky s nálomem blejna, chalkopyritu, pyritu a argentitu a sledovaly se k severu; v jednom místě se našel dokonce kus rudy o obsahu 513 kg/t Ag a zdálo se, že sledovaná žíla je totožná s žílou Matyášovou. Dílo bylo tehdy otevřeno štolou a hlavní šachtou Barbora asi 50 metrů hlubokou, kde bylo druhé patro, z něhož šlo hloubení Antonínovo na třetí patro, jež bylo v hloubce asi 75 metrů; i z třetího patra bylo založeno pokusné hloubení. Největší dosažená hloubka byla 87 metrů, žíla měla mocnost 2 až 30 cm. Mezi druhým a třetím patrem byla ruda o obsahu 770-1026 g/t Ag, pod třetím patrem byla žíla jalová a potíže s vodou značné. Zdá se, že žíla byla silně porušena soustavou rozsedlin.
Poslední pokus na Lopečku byl proveden ve dvacátých letech 20. století. V čelbě štoly 31 metrů dlouhé byla ruda s vtroušeným pyritem. Ve vzdálenosti 36 metrů od ústí se měly dělat překopy k východu i západu. Pracovalo se tu podle pokynů vídeňského proutkaře Lewina, který roku 1921 doporučoval jako nadějné Lopeček a křížení žíly Všech svatých s Idou. Lewinovy předpovědi se však nesplnily, a proto byla všechna práce brzy zastavena. Tento pokus stál přes 45 tisíc Kč.
Druhým starým cechem byl Archanděl Gabriel, odvodňovaný Vídeňskou štolou, známou již roku 1580. Mimo hlavní žílu se uvádí i odžilek Rafaelův. Dobývky šly v 16. století do 38 metrů, a štola zastihla důl v hloubce 23 metrů. Žíla měla černou výplň mocnosti 2-3 prsty s rudními výskyty o obsahu až 256 kg/t Ag, na odžilku Rafael se přicházelo na rudy až o 41 kg/t Ag. Mezi rudami uvádějí zápisy i argentit a ryzí stříbro. Těžba dolu nebyla veliká, což svědčí o tom, že bohaté rudy, o kterých se zmiňují zprávy, byly výjimkou, hodnou zaznamenání. V období 1599-1617 se vytěžilo 26,5 kg. Na cechu se pracovalo ještě roku 1624. K pokusu o obnovení Gabriela došlo roku 1755, kdy byla založena jižně od starého díla nová štola Jana Nepomuckého. Sledovala jitřní žílu, kterou křížilo několik rozsedlin se stopami pyritu a křemenná žíla asi 3 metry mocná s vtroušeným galenitem a sfaleritem. Roku 1759 byly práce zastaveny pro nedostatek lidí. Po 21 letech se začalo opět s obnovou štoly, ale byly tu zjištěny jako zrudněné jen slabé odžilky 2-5 cm mocné, a proto byly vyřizovací práce roku 1789 zastaveny. Poslední pokus do hloubky před štolovou čelbou byl proveden roku 1791, ale i tato práce byla brzy zastavena.
Severně od Gabriela byl Michal, o kterém nevíme nic než to, že se na něm pracovalo v devadesátých letech 16. století. Kutací pokusy v obvodu cechu se prováděly ještě v období 1801-4, ale nevedly ke kladným výsledkům.
Nejstarším známým dílem na Dubském pohoří (východně od Ratibořských Hor) byla Bohatá útěcha (Reicher Trost), připomínaná již roku 1580 a pak v období 1599-1618. Podle Lackhnerovy mapy z roku 1660 byly na tomto území tři staré, opuštěné štoly, a to Leopold, dlouhá 144 metrů se šachtou 15 metrů hlubokou ve vzdálenosti 79 metrů od ústí a s nálomy ve vzdálenosti 120 metrů od ústí v hloubce asi 17 metrů. Druhá štola, Ondřej (později Barbora), sledovala křemennou žílu mocnosti prkna s vtroušenou rudou o obsahu 4,1 kg/t Ag a byla 160 metrů dlouhá. Na ní byla šachta sv. Ducha, hluboká ke štole 22 metrů. Třetí štola se nazývala Bílé haldy (později Bohatá útěcha) a byly na ní dvě šachty, jedna v 83 metrech, a druhá ve 262 metrech. K Novoroční šachtě, kterou měla štola zastihnout v hloubce 59 metrů, bylo ještě 395 metrů.Doly na Dubském pohoří
Tato díla se pokoušel obnovit Eggenberg a vytěžil tu v období 1662-92 celkem 118 kg stříbra. S novým pokusem o podsednutí štoly Leopold se začalo roku 1745, a to odbočkou ze šachty Vavřinec po rozsedlině se stopami rudy. Roku 1752 se vyčistila také štola Bohatá útěcha v délce 173 metrů, protože se podle starých zpráv předpokládaly v hloubeních ušlechtilé stříbrné rudy. Začala se obnovovat bývalá štola Ondřej, přejmenovaná na Barboru; roku 1757 byla štola obnovena do 57 metrů a šlich vyrobený z rudniny obsahoval 2,3 kg/t Ag. Roku 1766 tam měli odžilek 3 prsty mocný s galenitem a sfaleritem o obsahu 900 g/t Ag. Pak se na dubenských dílech přestalo pracovat a až roku 1801 bylo navrženo jejich obnovení, neboť byly pokládány za málo vyrubané. Odbočka z Janovy štoly, zvaná Vavřinecký překop, byla ještě asi 100 metrů od čelby štoly Leopold; současně se počítalo s tím, že by důlní vody dubské sloužily jako voda pohonná. S obnovou štoly se však začalo až v období 1803-24, kdy se sledovala žíla a prováděl se průzkum ložiska nad i pod štolou. Roku 1807 byla štola vyčištěna až k čelbě a křemenná žíla byla pokusně sledována k jihu. Bílá rozsedlina s jalovou křemennou žílou měla nejdříve mocnost 20 cm, pak dosáhla mocnosti 40 cm, přičemž na ní byly blejnové, mnohdy i leštěncové i tmavorudkové stopy, ale brzy se zmenšila mocnost rozsedliny na 5 cm a žíly na 2 cm. Tato žíla byla zkoumána i do hloubky a dobývky se dostaly do 157 metrů. Poslední pokusné práce, a to na Barboře, byly prováděny v padesátých letech 19. století. Na štole Leopoldově bylo celkem pět šachet, a to Větrací (15 m), Bílé haldy (23 m), Těžná (38 m), Žlutá (23 m) a Nová (36 m). Na štole Bohatá útěcha se staří dostali do 120 metrové hloubky.
Rudní žíly byly v okrsku Ratibořských Hor vytěženy do hloubky 200 až 400 metrů až do chudšího primárního pásma. Žíly byly nejbohatší v hloubce asi 14-16 metrů (oxydační pásmo) a v hloubce asi 100-120 metrů (cementační pásmo). Jaký je jejich obsah směrem do větších hloubek a jak se mění, nevíme.SHRNUTÍ
---xxx---
Důlní okrsek Stará Vožice - Řemíčov tvoří samostatný celek poblíž rozvodí Blanice a Lužnice, oddělený bezžilným, přes 2 km širokým pásmem od jižního revíru Ratibořských Hor. Bylo zde zjištěno na dvacet rudních žil a odžilků, z toho 7 významnějších, směru většinou SZ-JV, méně směru SV-JZ. Žíly prorážejí hlubinně metamorfovanými biotitickými pararulami, jež jsou často migmatitového charakteru. Při výzkumu terénu mohla být indetifikována jednotlivá díla: šachty, štoly, obvaly, staré kutací příkopy.OKRSEK STARÁ VOŽICE
O žilách, jejich mocnosti a žilné výplni a o rudách, až na hojnější ušlechtilé rudy stříbrné, platí zhruba totéž, co bylo výše zmiňováno o jižním revíru Ratibořských Hor. Rudní žily jsou v severním revíru starovožickém mocné od 2 cm do 1 metru (výjimečně 1,5 metru), pravidelně kolem 10-15 cm. Často se vykliňují a přecházejí v jalovou rozsedlinu nebo hluchnou. Jejich délka je značná, i přes 1 km, ale bohatší byly jen určité partie, prý zvláště v sousedství příčných rozsedlin, které sloužily snad zčásti jako cementační kanály (?). Podobně jako v jiných českých revírech se žilné informace, čili hlavní bohatství dolů, omezovalo asi hlavně jen na bohatá vyšší pásma, která byla starými horníky prakticky vytěžena a stála za zaznamenání. Žíly byly dobývány podobně jako v jižním revíru Ratibořských Hor, pokud máme autentické zprávy, nejméně od první poloviny 16. století (ale patrně i dříve), do roku 1850.
Nejvýznamnější žilou byla žíla Dobrá naděje, Swarzenberského domu, Václavská, jež byla nadložní k Dobré naději, Mariina a Rupertova, jež byly podložní. Mimo ně tu byla z podřadnějších žíla Nanebevstoupení Páně.
Území okrsku patřilo z větší míry ke schwarzenberskému panství chýnovskému, z menší míry ke küenburskému panství mladovožickému. Území bylo otevřeno několika štolami: Dobrou nadějí s ústím u St. Vožice, která překřížila žílu Václavskou a Dobrou naději, štolu Nanebevstoupení Páně, sledující stejnojmennou žílu, Trojickou štolou s ústím u Starého Cechu, jež překřížila žílu Mariinu, Leopoldovou štolou, založenou u Řemíčova, která byla nejhlubší štolou okrsku a zpřístupnila žílu Mariinu, Dobré naděje a Nanebevstoupení Páně, Rupertova žíla u Lhotky byla otevřena štolou Všech svatých a štolou Karel. Od Rašovic byla ražena štola Josefova, jež sledovala žílu Schwarzenberský dům.
V okrsku se pracovalo od 16. století, a to jak na straně starovožické, tak patrně i mladovožické, kde prý byla založena již za Rožmberků štola, zvaná později Františkova, s ústím o 30 metrů níže než štola Trojická. K rozmachu dolování došlo však až od padesátých let 18. století, kdy začal Küenburg (1751) pracovat na štole Trojické. Ještě v roce 1751 byla založena v Řemíčově štola Leopoldova a do tohoto podniku měla býti zainteresována i císařovna. Na paměť je dodnes v Řemíčově na domě č. 1 zasazena mramorová deska se znakem Küenburgů a zápisem o této události objevu stříbrných žil. Výsledkem obnovovacích prací 18. století bylo otevření díla Nanebevstoupení Páně, Dobré naděje, Václav, díla Hlasivská (nebo Adamovská) se štolou Josefovskou a dílo Mariino. Roku 1850 bylo dolování jako málo úspěšné definitivně zastaveno.
Toto dílo se starým dolem se situováno východně až JV od Staré Vožice, východně od Starovožického potoka. Dílo bylo založeno na stejnojmenné žíle směru zhruba h 3, úklonu JZ. Otevřeno bylo nejdříve starou štolou s ústím hned vedle štoly Nanebevstoupení Páně založenou pod Starou Vožicí u samoty č. 26. V 18. století bylo dílo otevřeno novou štolou, jež byla ve stejné úrovni, ale byla kratší. Později bylo zpřístupněno i odbočkou ze štoly Leopoldovy. Na žílu byly hloubeny tři šachty, severní šachta Hruška, střední Stará Trejbská šachta s největším odvalem a relativně nejlepšími nálezy rudy, a jižní šachta prince Bedřicha. Stará Trejbská šla do úrovně prvního patra na štolu Nanebevstoupení Páně, dvě další do druhého patra do úrovně štoly Leopoldovy. V těchto místech byla Leopoldova štola v hloubce 50 metrů, z druhého až na šesté patro byly dobývky propojeny hloubeními o hloubce 90 metrů. Celkem tedy šlo dílo do hloubky 140 metrů.Dílo Nanebevstoupení Páně
Na díle se začalo pracovat snad již v 16. století, štola byla založena patrně roku 1612. Do roku 1628 se dostala do vzdálenosti 440 metrů a hloubky 27 metrů. Pracovalo se tu do roku 1642 a za období 1618-42 se vytěžilo 440 kg Ag. Jedna ze zpráv této doby (1630) se zmiňuje o rudě mocnosti pídě a obsahu 5130 g/t Ag.
K obnovovacím pracím došlo až roku 1754, a to z obavy před podnikáním küenburským. Obnovovaly se jak stará, tak nová štola, která měla dočasně jméno Jáchymova. Když získali schwarzenberští štolu Leopoldovu, razili z ní odbočku k šachtě Hruška. V 18. století se pracovalo na hlavní žíle do úrovně 3. patra, pokusně do 4. patra (138 metrů) a na rozsedlině Ruka Páně (Mildenhandgottes). Poněvadž se žíla směrem do hloubky vykliňovala, byla práce roku 1791 zastavena a dílo opuštěno.
Žíla Nanebevstoupení Páně měla mocnost 5-25 cm, v křemenné výplni byl převážně sfalerit s vtroušeným galenitem, a na některých místech byl přimíšen i tetraedrit. Směrem do hloubky galenitu ubývalo. Rudy obsahovaly průměrně 1025 g/t Ag, někde však dosahovaly i obsahu 3590 g/t Ag.
V úrovni Leopoldovy štoly byly dobývky hlavně v oblasti šachty Hruška a rubalo se tu na žíle 2,5-20 cm mocné s galenitem, blejnem a trochou tetraedritu, jež se sledovala několika hloubeními do hloubky. Ze šachty Bedřichovy byl ražen v úrovni štoly překop na žílu do nadloží, nakutanou v šachtě Nenadálé štěstí (Unverhofft Glück) 26 metrů hluboké (úklonných), ale ve vzdálenosti 76 metrů byl zastaven, neboť žíla, jež byla v šachtě zrudněna galenitem a sfaleritem o obsahu 1540 g/t Ag, zastižena nebyla. Z Leopoldovy štoly byla také sledována rozsedlina Ruka Páně vzdálená 50 metrů severně od Hrušky; k severu byla vyřízena asi 120 metrů a do hloubky asi 20 metrů. Byly tu zjištěny jen ledvinovité závalky křemene s očky blejna a galenitu, které se nevyplácelo dobývat.
V severním úseku 1. patra se žíla brzy vyklínila, v jižním byla sledována žíla až 20 cm mocná a několik zrudněných odžilků a rozsedlin; většinou šlo o blejnovou výplň s očky galenitu. Na druhém patře dosahovala žíla mocnosti až 25 cm a galenitu a sfaleritu obsahovala místy i tetraedrit; dobývky šly nad i pod úroveň tohoto patra. Na třetím patře žíla 7-25 cm mocná chudla; z jednoho hloubení byl ražen překop na nadložní rozsedlinu, která byla pokusně vyřízena k severu i jihu, kde byla zastižena křemenná žilka s blejnem. Nato byla práce na tomto díle zastavena.
Na žíle Dobrá naděje se pracovalo již v 16. století, kdy tu byl důl Boží dar, zvaný též dílo hlasivské. Údajně byla roku 1557 božídarská štola již 475 metrů dlouhá. Poněvadž sledovala, jako většina starých štol, patrně žílu, mohlo býti její ústí někde v místě samoty Nový Cech. Zpráva o deset let mladší se zmiňuje o dvou vídeňských měšťanech, kteří začali dolovat roku 1561 na Palouku u Hlasiva. Dostali štolu do vzdálenosti 250 láter a mají ji ještě 200 láter razit. V roce 1571 se uvádí mimo důl Boží dar i Rakouský cech. Rudy byly poměrně bohaté, ale těžaři měli nouzi o kyz, takže posílali rudy k tavení do Kutné Hory, kde měli kyzu hodně.Dílo Dobrá naděje
Podle zprávy z doby kolem roku 1580 byla šachta ke štole 21 metrů hluboká a pod ní šly dva hašply, jeden 17 metrů, druhý 21 metrů hluboký. Žíla nebyla sice příliš mocná, často se vykliňovala a štěpila, ale při tom obsahovala nejen stříbronosný galenit, nýbrž i ušlechtilé rudy stříbrné a ryzí stříbro. Obsahy šly prý až do 20,5 kg/t Ag. Dobývky šly do 48 a 61 metrů a pracovalo tam roku 1581 12 lidí. Ačkoliv byly rudy velmi jakostní, dolování se nevyplácelo jednak pro potíže s vodou, jednak proto, že hornina byla tvrdá a ruda se vyskytovala jen v čočkách. Dolování se udržovalo dále, neboť roku 1592, kdy se uvažovalo o stavbě hutí na zpracování rud, bylo na dolech zaměstnáno 21 lidí. V devadesátých letech se nad dolem Boží dar připomína důl sv. Jan praděd. Když bylo obnovováno dílo Dobré naděje v 18. století, přišlo se v oblasti šachty Boží dar na 5 hloubení a našel se ve stropě zbytek rudního odžilku s obsahem 13,3 kg/t Ag.
Roku 1607 bylo staré dílo pravděpodobně opuštěno, ale ve dvacátých letech se začala štola obnovovat a to pod jménem Boží požehnání. Roku 1628 byl k žíle 230 metrů dlouhá, do roku 1630 se dostala do vzdálenosti 320 metrů. Na cechu bylo zaměstnáno 14 lidí. Šachta šla 11 metrů pod úroveň štoly a z její počvy byl založen hašpl 22 metrů hluboký, z něhož šla chodbice 24 metrů dlouhá s nadlomem, v němž byla sledována žíla 2 prsty mocná s rudou o obsahu 385 g/t Ag; i z šachty, 6 metrů nad jímkou, vycházela chodbice k severu směrem h 10-11, dlouhá 31 metrů, kde byla křemenná žíla se závalky galenitu a sfaleritu, mocná prsty a v nadlomu na téže chodbici rudní výskyt 2 prsty mocný s obsahem 770 g/t Ag. V roce 1652 bylo zastiženo křížení žíly Boží požehnání s černou rozsedlinou, kde byl nálom mocnosti ruky s rudou o obsahu 16,5 kg/t Ag. Byla tuzaložena nová šachta 40 metrů hluboká. Zpráva z roku 1652 popisuje dílo Boží požehnání takto: Již u prvého světlíku byla zastižena žíla, o 17 metrů dále bylo hloubení 22 metrů hluboké, z něhož šla chodbice směrem h 10 k severu do vzdálenosti 8 metrů a z ní hloubení 11 metrů hluboké se dvěma odžilky v podloží a dvěma v nadloží, navzájem protiklonnými. Za prvním světlíkem byla tzv. Prostřední šachta, kde se vyskytovala ruda o obsahu 5, 11 a 58 kg/t Ag. Pisatelé zprávy doporučili založit novou hlubší štolu pod Starou Vožicí a razit ji po žíle směrem na první světlík. Zda byla tato nová štola založena ještě v 17. století se neví, ale je to pravděpodobné. V každém případě se na díle Boží požehnání pracovalo, a to jistě s přestávkami, v období 1632-84. Brzy po roce 1684 bylo však dílo opuštěno.
S obnovou díla se začalo roku 1745, a to zmáháním šachty Nálezná jáma. Práce postupovala, zvláště od roku 1751, velmi rychle. K dílu se razila štola Dobré naděje po tzv žluté rozsedlině, vyplněné "špátem", od Staré Vožice. Roku 1772 převzali schwarzenberští štolu Leopoldovu a prodloužili ji k šachtám dobronadějským a dílu Nanebevstoupení Páně. Hlavní žíla, jež trpěla častými poruchami, způsobenými četnými rozsedlinami, byla sledována do hloubky a roku 1806 bylo dosaženo konečné 380 metrů. To však k ničemu nevedlo a hloubení byla opuštěna pro náklady spojené s čerpáním vody. Od té doby se pracovalo již jen na vyšších patrech, a to s malým úspěchem a jen proto, že to prosazoval Schindler proti správě panství, která chtěla dílo zastavit již ve dvacátých letech. Nedošlo však k tomu a od roku 1830 se prováděly naopak určité obnovovací práce a ve čtyřicátých letech, kdy se paběrkovalo do úrovně 8. patra, se začal dokonce na návrh Heyrowského razit překop ze 6. patra k žíle Václav. Náklady s udržováním díla byly značné a dosahovaly 20 tisíc zlatých ročně. Poněvadž práce byla stále pasivní, byly roly roku 1849 opuštěny. Roku 1858 byla opuštěna i Leopoldova štola, s jejíž obnovou se počítalo i roku 1876.
Hlavní těžnou šachtou byla Dobrá naděje, 190 metrů hluboká. Od ní na východ byla stará šachta Boží dar, Nálezná jáma, Bohatá útěcha, Nová šachta a stará šachta Dobré naděje, na západ od hlavní těžné šachty byla šachta Kateřina, 100 metrů hluboká, Jan Nepomucký a Antonín I, II, III. Největší hloubka dosažená na tomto díle byla 474 metrů úklonných, odpovídajících 380 metrům kolmé hloubky; směr žíly byl asi h 11, úklon 48 stupňů k západu. Zušlechtění nastávalo na kříženích s mnoha rozsedlinami, zvláště pak na křížení s černou rozsedlinou, uklánějící se 50 stupňů k severu. V nadloží této rozsedliny šlo zušlechtění do největší dosažené hloubky a zde byla také velká většina dobývek. Do podloží této rozsedliny k jihu se do hlubších pater vůbec nešlo, takže tento úsek zůstal neprozkoumán. Rudní výplní byl pravděpodobně sfalerit, ale místy i výskyty tetraedritu a ušlechtilých stříbrných rud. Přítok vody nebyl veliký, a proto bylo možno dosáhnouti poměrně značné hloubky.
V jižním úseku štoly Dobré naděje byly sledovány do nadloží dva odžilky, ale brzy se rozsedlina s odžilky vyklínila a práce tu byla zastavena. Severní štolová čelba byla znovu obsazena roku 1775, kdy se přišlo na 7-10 cm mocnou žílu s olověnými a ušlechtilými stříbrnými rudami. Za Adamovou šachtou bylo hloubení 5 metrů hluboké, z něhož se razily chodbice k severu i jihu. Byly tam však zjištěny jen stopy po rudě. Roku 1807 byla znovu obsazena severní čelba štoly a sledoval se křemenný odžilek s PbS. U šachty Jana Nepomuckého ve stejnojmenném hloubení byla zjištěna zrudněná žíla, mocná 12 cm; podobně i v hloubení Jana Křtitele.
Na 1. patře se pracovalo hlavně v oblasti šachty Kateřina a v hloubení Silvestr. U Kateřiny byla zastižena kateřinina žíla, mocnosti 1-3 prsty; v podloží zůstala 5 cm mocná křemenná žíla s očky sfaleritu. V hloubení Silvestrově byla sledována 10-15 cm mocná křemenná žíla, ale brzy se vyklínila; rubaly se tu blejnové a leštěncové rudy.
Druhé patro bylo v úrovni Leopoldovy štoly. Poněvadž zde staří mnoho nepracovali, byla v oblasti hlavní šachty žíla, dosahující mocnosti až 25 cm. U hloubení Ztracený syn se rubaly rudy leštěncové a blejnové s příměsí tetraedritu. Dobývky na 10 cm mocné žíle s PbS a stříbrorudkem byly i v úseku hloubení Anna a Melchior. V jižním úseku se dobývala ruda z křemenné žíly 5-12 cm mocné s leštěncem a blejnem v okolí hloubení Červeného, Vodního a Medardova. V severním úseku 2. patra se pracovalo na žíle 7-12 cm s blejnem, která se však brzy vyklínila; při ražení překopu k Wagerově hloubení se získalo něco blejnových rud, podobně i na Vzdušném hloubení. V hloubení Kolo štěstěny byla 7 cm mocná žíla se ZnS a PbS. Před severní čelbou byla 4 hloubení s 3-4 prsty mocnou křemennou žilou, nejvýše jen s vtroušenou rudou. V nadloží, 39 metrů od Wagerova hloubení, bylo hloubení 5 metrů hluboké, z něhož byla sledována žíla 15 cm mocná se ZnS a PbS.
Na 3. patře měka křemenná žíla mocnost mezi 7 a 37 cm s výplní blejna, galenitu a někdy i tetraedritu a ušlechtilých rud o obsahu až 6,4 kg/t Ag. Nálomy byly sledovány několika hloubeními a to Prokopským, kde byly i ušlechtilé rudy, Kajetánovým s žilou 7-20 cm s výplní galenitu, sfaleritu a místy i s tetraedritem a ušlechtilými rudami; podobné poměry byly v hloubení Albertově na žíle 25 cm mocné, v ostatních hloubeních, jako Ludmilině, Zuzanině, Pokusném, Apoštolském, Emanuelově a Věrnosti boží se pohybovala mocnost žíly mezi 7 až 25 cm a obsahovala hlavně sfalerit a galenit. U šachty Kateřina byl proveden pokus s vyřízením posunuté žíly.
Na 4. patře dosahovala patře dosahovala žíla v některých úsecích značných mocností. Tak v hloubeních Filipově, Apoštolském, Pokusném a Medardově byla 25-100 cm mocná a obsahovala stále ještě mimo galenitu a sfaleritu místy tetraedrit a ušlechtilé rudy. Mocnost 25 cm měla žíla i v hloubeních Emanuelově, Jindřichově, Mláďátek, Ztraceném synu a Matyáši, v Zuzanině a Wagerově hloubení dosahovala mocnosti až 50 cm, v Ludmilině 32 cm, v ostatních hloubeních byly mocnosti menší. Z čtvrtého patra byl ražen překop do nadloží, kterým byly zastiženy v hornině závalky tetraedritu a ušlechtilých rud stříbra.
Na 5. patře mocnost žíly v průměru klesala, ačkoliv i zde dosáhla například v hloubení Martinově mocnosti 25-75 cm, v Emanuelově 150 cm, ale brzy se rozštěpila a jeden odžilek, mocný 25 cm, směřoval do nadloží. I na tomto patře se mimo rudy blejnové a galenit vyskytovaly ještě také tetraedrit a ušlechtilé rudy.
Na 6. patře byly již rudy většinou blejnové, mocnost žil 7-15 cm a jen někde, například v hloubení Pavelském, dosáhla mocnosti 50 cm.
Mocnost žíly na 7. patře se pohybovala mezi 7 až 20 cm a byly tu většinou blejnové rudy. Práce na tomto patře byly zastaveny již roku 1808. Nejdůležitějším hloubením zde bylo Tarrewelské, z něhož bylo založeno 8. patro, kde měla žíla mocnost 10-20 cm. Rudní výplní bylo hlavně blejno, místy s očky galenitu a tetraedritu. 26 metrů severně od Tarrewelu bylo založeno hloubení prince Karla, sledující žílu 12-20 cm mocnou s výplní plejna, k němuž byl přimíšen galenit a tetraedrit. Nálomy 8. patra byly roku 1808 vyrubány. Na 9. patře dosahovala mocnost žil 7-15 cm a byly tu převážně jen blejnové rudy s vtroušeným galenitem. Podobné byly poměry i na 10. patře, kde žíly měly mocnost o něco větší, maximálně 25 cm, a na 11. patře, kde byly mocnosti 10-20 cm. Na 12. patře se zlepšila jakost rud, neboť zvětšil podíl galenitu a mocnost byla 15-30 cm. Podobné poměry byly i na 13. patře. Na 14. patře se mocnost zmenšila na 12 cm a rudní výplní bylo převážně blejno. Na 15. patře pak žíla zjalověla a obsahovala jen stopy blejna a trochu pyritu.
Technické vybavení na tomto díle bylo primitivní; teprve roku 1846 byl nahrazen koňský žentour parním strojem, vytápěným dřevem. Možno říci, že přístupné rudy dolu Dobrá naděje byly vytěženy, zvláště vyšší bohatší pásma.
Svatováclavské dílo leží na nevalné Svatováclavské žíle (nadložní vzhleden k žíle Dobré Naděje), v polích těsně SZ nad Starou Vožicí. Žíla měla směr 21 h 7, podle jiných zpráv 10-11 h (= h 22-23). Šachta Václavova s úklonem 50 stupňů k severu šla do úrovně štoly Dobrá naděje, to je do hloubky 25 metrů a pod ní byla založena ještě dvě patra, čím dílo dosáhlo celkové hloubky 63 metry. V hloubení, které bylo 105 metrů východně od šachty, byla asi 12 cm mocná křemenná žíla s vtroušenými očky galenitu a sfaleritu. V západním poli václavském v úrovni štoly byla asi 7 cm mocná vápencová žíla s vtroušeným kyzem. V úrovni 1. patra byla v západním úseku křemenná žilka 5 cm mocná s očky blejna, ve východním úseku podobná žilka mocnosti 10 cm s trochou kyzu. Na druhém patře měli ve východním úseku křemennou žílu 7 cm mocnou s vtroušeným blejnem a leštěncem. V roce 1784 se narazilo na 4 palce mocnou černou rozsedlinu. Vůbec se zdá, že se tu několikrát narazilo na nepříjemné dislokace. Dolování vadil značný přítok vody. V roce 1785 bylo dílo zastaveno pro malou naději, po desíti letech pak byly pokusy ještě jednou neúspěšně obnoveny. Šachta Václava pak byla opatřena povalem a opuštěna.Dílo Václav
Roku 1844 navrhl Heyrowský ražení překopu z 6. patra díla Dobré naděje, který měl otevřít Václavovu žílu ve větší hloubce. Uzavření dolů v roce 1849 tento úmysl však zmařilo.
V přímém pokračování díla Dobré Naděje, s nímž souvisí na úrovni štoly Dobré naděje, leží směrem na ZS, v osadě Hlasivské Vylejvy (Výlevy) dílo Dům Schwarzenberský neboli Adam. Toto dílo bylo založeno na žíle Adam (Swarzenberský dům) směru h 10-11 s úklonem 58 stupňů. Práce to byly patrmě velmi staré. Důl Dům Schwarzenberský je prastarý nehluboký důl, několikrát opuštěný a několikrát opět obnovovaný. Propojený byl chodbicí ze Šachty Adam I. s dílem Dobré Naděje. Směrem z západu byl odvodňován dvěma štolami. Asi roku 1756 byla založena hlubší štola Josefova s ústím nedaleko Rašovic u u Rašovického potoka mezi rybníky. Vyšší štola Schwarzenberský dům ústí pod hojnými odvaly v lese JV od Rašovic.Dílo Dům Schwarzenberský čili Adam
Podle starých zpráv bylo toto dílo, těžící asi výhradně vyšší žilná pásma, zprvu velmi bohaté. Ruda byla starými vyrubána téměř až pod drn. Hlouběji to byl hlavně leštěnec olověný a blejno zinkové v závalcích a vtroušené s něco temnorudkem. Rozsedliny, křížící zde žílu, měly také příznivý vliv na kvalitu rudy.
Roku 1786 byla znovu obnovována šachta Adamova, a to do hloubky 21 metrů a žíla byla sledována k severu i jihu, neboť se ukázalo, že směrem do hloubky ruda nebyla vybrána. V jižním poli bylo založeno hloubení a v něm zjištěna žíla místně zrudněná blejnem a očky PbS. Na začátku 19. století, když Dorota i Dobrá Naděje začínaly být pasivní, bylo doporučeno znovu prozkoumat adamovské dílo do větší hloubky a za tím účelem k nim byla prodlužována Leopoldova štola. Adamova šachta byla 42 metry hluboká, Schwarzenberský dům 34 metry, ale dobývky zde šly do hloubky 54 metrů. Báňský úřad doporučoval pokračovat v práci s poukazem na to, že rudy jsou sice chudé, ale nálomy dosti trvalé, a že se nikde nešlo do větších hloubek, ačkoliv je známo, že zušlechtění žil se v revíru směrem do hloubky zvětšuje. J. Fritsche doporučoval ve dvacátých letech razit k šachtám odbočky z Leopoldovy štoly a u šachty Adamovy sledovat jednu rozsedlinu k západu, aby byly překříženy odžilky jdoucí k jihu a směrem k východu založit překop, který by překřížil žílu Dobré naděje a žíly řemíčovské v nedotčeném poli.
Dílo bylo definitivně opuštěno v roce 1823, aniž dosáhlo větší hloubky.
Řemíčovské dílo, exploatované z počátku hrabaty Küenburgy z Mladé Vožice, a později bylo převzato Schwarzenberskou správou dolů. Leží v lese na jih od Řemíčova, mezi Výlevy a Starou Vožicí. Jako hlavní žíla byla těžena Marie, táhnoucí se se směrem h 21 a upadající k SV. Byla vyřízena zhruba na délku 750 metrů. Vedle ní tu byla žíla Teresie, rovnoběžná, až ostře se křížící s žilou Marií. Žíly byly otevřeny dvěma štolami, a to štolou Trojice a Leopoldovou. Trojici začal razit Küenburg roku 1751, a ještě téhož roku se začalo s ražením hluboké štoly Leopoldovy, ústící u č. 1. v Řemíčově.Řemíčovské dílo
Zdá se, že práce na Trojici byla jen obnovovací a že i v tomto úseku se pracovalo již v 16. století. Roku 1751 se uvádí totiž mimo Trojici i štola Františkova, která šla o 29 metrů hlouběji a byl prý již z dob rožmberských. Když se štola Leopoldova dostala roku 1772 k hranicím schwarzenberského panství, převzali schwarzenberští její další ražení za náhradu 12,5 tisíce zlatých rýnských. Podle smlouvy se stala štola součástí schwarzenberských dolů, ale její další pokračování se provádělo vždy po dohodě s küenburskou důlní správou. Žíly zastižené na území řemíčovském patřily Küenburgovi, přičemž se za hranici pokládaly žíly, uklánějící se k Řemíčovu, to je žíla, na níž byla šachta Kateřina a žíla Antonínova; na hraniční čáře měla štola dveře, od kterých měly obě správy svůj klíč. Zabahnění, vzniklé proražením do děl schwarzenberských, mělo být odstraněno na náklad Schwarzenberkův. Úsek od štolové čelby k těžné šachtě küenburské udržovali na svůj náklad schwarzenberští, zbytek se udržoval na společný náklad.
Po prodeji štoly Leopoldovy, snad v 80. letech, opustil Küenburg i řemíčovské dílo a pracovali na něm schwarzenberští do roku 1832, kdy jako vyrubané bylo opuštěno. Na žíle byly založeny šachta Marie a Krumlovská, obě 80 metrů hluboké, dále Trejbová, jež byla podle Fritscheho přes 160 metrů hluboká a Zatmění slunce (Sonnenfinsterniss); dobývky za Küenburgů šly do 6. patra, za schwarzenberské správy do 9. patra do hloubky 234 metrů. Küenburskovými báňskými poradci byli příbramští úředníci de Adda a J.A. Alis.
Podle Büttnerova a Alisova popisu z roku 1776 a 1782 dostaneme tento obraz o řemíčovském díle: Trojická štola, dlouhá 217 metrů a dosahující hloubky 25 metrů, zastihla asi ve 135 metrech žílu Tereziinu. Směrem k severu, kam byla sledována do 128 metrů, zjalověla, směrem k jihu byla místně zrudněna až do sledované vzdálenosti 165 metrů. V jižním úseku byly překříženy dvě jílové rozsedliny 15-20 cm mocné, které posunuly žílu do podloží, ve 140 metrech se odštěpila ušlechtilá rozsedlina do nadloží a bylo na ní založeno hloubení Egidiho. Ve 165 metrech odbočila sledná do podloží a po 57 metrech se dostala do šachty Marie, kde byla znovu žíla Tereziina zastižena. Nebyla však dále vyřizována, nýbrž se razila chodbice do nadloží 19 metrů na rozsedlinu směru h 6-7 a odtud směrem h 10-11 pro jiné rozsedlině do vzdálenosti 44 metrů. Žíla Tereza zastižena nebyla.
Štola Leopoldova šla směrem h 3-5, druhý světlík byl ve vzdálenosti 154 metry, třetí ve 211 metrech, čtvrtý ve 410 metrech. Ve 288 metrech byla překřížena žíla Walburgina, vyřízená 67 metrů k severu a v 760 metrech překřížena žíla Tereziina. Ta byla sledována k jihu do vzdálenosti 44 metrů k hloubení Arnoštovu, kde byla zrudněna, odtud pak na dráze 136 metrů byla jalová. K severu byla sledována až k šachtě Marii, vzdálené 200 metrů a byla v tomto úseku více či méně zrudněná; ve 36 metrech bylo hloubení Zikmundovo. Za šachtou Mariinou šla štola po podložní, většinou jalové žíle Marie do 135 metrů, kde byla překopem 6 metrů do nadloží zastižena žíla Tereziina, která byla do vzdálenosti 25 metrů zrudněna, pak byla jalová. Ze štoly odbočovalo několik překůpků, z nichž nejvýznamnější šel z šachty Mariiny k východu a zastihl po 21 metrech žílu Václavovu, směru h 9-10, proměnlivého úklonu. Sledné na obě strany zjistily, že žíla je jalová, do hloubky však, jak ukázalo hloubení Václav (19 metrů), byla zrudněna. Ze dna hloubení byla opět žíla vyřizována na obě strany, ale byla také jalová. Od křížení štoly s žilou Tereziinou směřoval k západu překop, který překřížil v 30 metru žílu Marii, sledovanou 57 metrů k severu.
Z hloubení Zikmundova, 19 metrů hlubokého, bylo založeno první patro, kde byla jadnak sledována Tereziina žíla k severu, jednak z něj byl založen 57 metrů dlouhý překop směru h 7, kterým nebylo nic zvláštního zastiženo. O 16 metrů hlouběji bylo druhé patro, na kterém byla žíla Tereziina nevalné jakosti, podobně jako na prvém. Na 3. až 6. patře byla v jižním úseku sledována podložní žíla, v severním nadložní.
Tereziina žíla byla sledována ode dna až k Leopoldově štole v úseku od hloubení Arnošt k šachtě Marii na vzdálenost 288 metrů a z ní do svislé hloubky 96 metrů. Žíla Mariina byla zkoumána překopy z obou štol, ale nikde se nepřišlo na nějaké zušlechtění. Pro řádné otevření a těžbu navrhoval roku 1782 Allis prohloubení šachty Marie o 120-140 metrů pod úroveň Leopoldovy štoly. K tomu došlo za Schwarzenberků, kdy se dílo dostalo až do 9. patra, kde bylo zastaveno pro náklady spojené s čerpáním vody. Rudní výplní křemenných žil bylo hlavně stříbronosné blejno, řidčeji galenit a tu a tam i ušlechtilé rudy stříbrné. Leštěncové rudy obsahovaly přes 8 kg/t Ag, blejnové přes 4 kg/t Ag, obsah olova čini 25-65 %. Za období 1770-1774 se vytěžilo zhruba 1860 kg štříbra a čistý zisk byl přes 17,5 tisíce zlatých. Dílo bylo opuštěno jako vytěžené v třicátých letech 19. století.
Staré küenburské dílo lhotecké, ležící přímo v osadě Řemíčovská Lhotka, severně od Staré Vožice, bylo založeno na žíle Rupertově, mocné 5-25 cm. Žíla měla směr 20 h 7, prostřední úklon k SV. Byla vyřízena na délku asi 400 metrů. Dílo bylo nejdříve otevřeno štolou Všech svatých, a roku 1802 se začala razit štola Karlova, která po 200 metrech přišla na rozsedlinu, kterou sledovala až k žíle. V úrovni Karlovy štoly v západním úseku byla zastižena černá půlnoční rozsedlina, známá ze šachty Zatmění slunce, mocná 15 cm, s výplní tmavomodrého jílu s vtroušeným pyritem a krystalky křemene. Kromě těchto dvou štol bylo dílo přístupno na západním okraji Řemíčovské Lhotky šachtou Annou s hojnou uhličitanovou žilovinou na haldě, vedoucí na úroveň štoly Karlovy, pak Hlavní šachtou (nebo Novou) přímo ve Lhotce, od níž byly vedeny překopy JZ směrem na žílu. Vedle toho tu byla šachta Josef a několik starých šachtic, z nichž jen část je dnes zřetelná svým odvalem. Většina odvalů zcela zmizela, například odval u šachty Josef.Dílo Lhotka
Žíla Rupert prostupuje pararulou místy migmatitickou, granitisovanou, jejíž pěkní a čerstvé ukázky nalezneme na rozlehlé haldě Hlavní šachty. V sousedství rudné žíly se vyskytují také granitové žíly. Rudní žíla byla jen na jednom místě bohatší, místo bylo však vytěženo. Jinak byla ruda pouze vtroušená. Žíla byla zkoumána do svislé hloubky 156 metrů v místě Hlavní šachty. Vedle žíly Rupertovy byl v západním poli dolu zjištěn jeden podložní odžilek. Pokračování Rupertovy žíly, jež byla patrně dislokací uříznuta nebo se vyklínila, bylo marně hledáno četnými kutnými příkopy v okolí Řemíčova i podzemní prací.
Küenburská báňská správa pracovala ve Lhotce do roku 1832 a dostala se do úrovně 2. patra pod Karlovu štolu. Pak převzal důl stát, ale za 20 let jej zastavil. Bylo založeno ještě 3. patro a čtvrté bylo projektováno.
Ústí štoly Karlovy je dnes zapadlé, vyznačené výtokem dolové vody, a leží u cesty Mladá Vožice - Řemíčov; ústí štoly Všech svatých je dnes nezřetelné, a leží přímo v Řemíčovské Lhotce pod usedlostí čp. 26.
Nad soutokem potoků, jdoucích jednak od Nové Vsi, jednak od Řemíčova, leží nad zrušeným rybníkem pokusná díla küenburská. Kutalo se tu na třech žilách směru SZ-JV, severního sklonu. Byla to severní žíla Marie Utěšitelka, na níž byla zaražena do západního boku údolí Řemíčovského potoka štola Marie Utěšitelka (Maria Trost). Jižnější štola Františkova, rovněž do západního boku údolí zaražená, podešla zbytky starých obvalů, které patrně dříve byly hojnější. Tato nálezná štola s náleznou jamou se datuje k roku 1793. Proti štole Františkově byla do východního boku údolí zaražena štola Božská Prozřetelnost se značnou haldou. Štola, propůjčená roku 1781, sledovala žílu směru h 9 k jihu, jež místy obsahovala galenit. Roku 1782 byla štola 115 metrů dlouhá a ve vzdálenosti 40 metrů od ústí bylo hloubení, z něhož vedla sledná k severu. Roku 1789 Küenburg bukovské dílo opustil. Roku 1816 se uvádí nová žíla Jiřího.Kutací práce západně od Bukové
Všechny štoly jsou dávno zapadlé. Ústí štol jsou dnes sotva patrná. Kutací díla byla opuštěna pravděpodobně pro malý dosažený úspěch. Projektovaná hlubší štola, jež měla odvodniti v hlubší úrovni dílo u Lhotky, nebyla provedena, pouze asi začata, jak o tom svědčí malé zbytky haldy poblíž hráze zmíněného zrušeného rybníka. Dílo bukovské leželo již mimo vožický okrsek.
U Rašovic se připomíná nálezná jáma se štolou již roku 1588. V Büttnerově zprávě z roku 1776 se uvádí šachta Dismas, hluboká 19 metrů, z níž vedl překop k západu, který zastihl v 6 metrech žílu, sledovanou k jihu i severu; nepřišlo se tam však na nic než na odžilky s pyritem, který byl vtroušen i do sousední horniny. Roku 1787 byla propůjčena v lese Beránek štola a 8 měr a nad lesem roku 1797 štola Myslivec (Jäger) a nálezná jáma Karel s osmi měrami; v lese Levý byla roku 1787 také propůjčena štola.Kutací práce u Rašovic
Starovožicko-řemíčovský revír má sice řadu rudních žil, ale byly to většinou žíly malé mocnosti, jejichž síla kolísala mezi několika cm až 25 cm. Obohacené pásmo žil bylo starými horníky vybráno. Ušlechtilé rudy stříbrné jen místně (dílo Dobrá naděje) sahaly do větších hloubek, zvláště kolem příčných rozsedlin. Nejčastěji byla ruda v žilách jen vtroušena nebo tvořila závalky a pecky. Byl to zvláště stříbronosný leštěnec olověný a hnědé blejno zinkové vedle méně hojného stříbronosného tetraedritu a ušlechtilých stříbrných rud: pyrargyritu, stefanitu, argentitu, proustitu a ryzího stříbra. Podle zjištění byl severní, starovožický revír chudší na galenit než jižní revír Ratibořských Hor. Sledování žil ukázalo značnou proměnlivost co do obsahu i mocnosti. Staré práce byly zastaveny v hloubce vesměs pro chudobu rudy (Dobrá Naděje, Nanebevstoupení Páně, doly Řemíčovské). Doly jsou vesměs zatopeny, a mnohé důlní prostory jsou dnes již zříceny a zavaleny. Z historických šachet a štol není dnes nic přístupno.SHRNUTÍ
_________________________________
Pramen:
RUDNÍ LOŽISKA V OKOLÍ RATIBOŘSKÝCH HOR A STARÉ VOŽICE U TÁBORA
Vladimír ČECH, Jan KOŘÁN, Jaromír KOUTEK
Přírodovědecké vydavatelství - Praha (1952)
Náklad: 200 výtisků, stran 58, obrázků 11, mapové přílohy 6
Dokumentační fond CMC
