Důležitým vědním odvětvím, které prolíná celé
dějiny techniky ve všech oborech a které je nepostradatelné při interpretaci všech
starých technických záznamů a popisů, je metrologie. Jedna z jeho součástí, které se
nadto velmi významně dotýká i současných zájmů národního hospodářství, je hornická
metrologie. Zabývá se hodnocením starých hornických měr a vah, věcným i místním
rozsahem jejich použití, jejich vzájemnými vztahy a především jejich co nejsprávnějšími
převody na metrické míry.
Jedním z předpokladů úspěšného rozvoje národního
hospodářství je účelné využívání naší vlastní surovinové základny. Protože u nás je
vzácnou výjimkou ložisko nerostných surovin, zvláště rud, které nebylo již v minulosti
hornicky otevřeno a exploatováno, musíme při dobývání i při průzkumu ložisek počítat
s tím, že využitelný objem ložiska je zmenšen o vyrubané části a že nově ražená důlní
díla mohou zastihnout stařiny, často zaplněné tlakovou vodou, a přitom mohou být
ohroženy nejen výsledky dosavadní práce, nýbrž i životy horníků.
O exploataci převážné většiny ložisek nerostných
surovin se zachovaly písemné záznamy a důlní mapy, ze kterých můžeme s větší nebo menší
přesností zrekonstruovat její průběh a konečný výsledek, tedy rozsah vydobytí ložiska.
Délky v těchto autentických starých záznamech ovšem uváděli důlní měřiči a horní
úředníci ve starých délkových mírách.
Dnes je pro nás používání délkových měr metrické
soustavy tak samozřejmé, že si těžko dovedeme představit pestrost měr, které se v
minulosti používaly na našich dolech. Byla ještě daleko větší než v běžném životě,
protože kromě obvyklých měr, totiž stopy, lokte a sáhu a od nich odvozených jednotek
se používaly ještě zvláštní hornické míry, dumploch a látro. Nebyly to pouze české,
nýbrž i cizozemské jednotky, především rakouské, uherské a saské, používané v různých
dobách, na různých místech a v různých kombinacích; prodělávaly svůj vlastní vývoj a
jejich délka se během doby poněkud měnila.
Aby pro nás byly staré délkové míry srozumitelné,
převádíme je do metrické soustavy. K tomu lze využít jednak přímého, jednak nepřímého
zjišťování délky starých měr. K přímému zjišťování patří měření přesné délky starých
měřičských pomůcek (tyčí, řetězů, šňůr), na kterých jsou staré délky vyznačeny, nebo
změření délky objektů, která již již byla ve starých jednotkách přesně změřena, jde
tedy například o délku budov, hloubku šachet, směrných chodbic aj. Nepřímo zjišťujeme
velikost některých měr z poměru, který byl v minulosti stanoven k jiným nám známým
měrám, a který se zachoval se starých písemnostech.
Protože převody na metrickou míru získané metodou
nepřímého zjišťování neposkytují pokaždé přesně stejnou hodnotu, je potřeba předem
zhodnotit příčiny odchylek a hlavně zjistit, do jaké míry tkvějí již ve dřívějším
způsobu měření a do jaké míry se na nich podílí naše nesprávná nebo neadekvátní
interpretace starých údajů. V některých případech úplně stačilo jen velmi hrubé
meření, a pak nemůžeme pochopitelně takové údaje přesně interpretovat ani dnes. V
našich silách je stanovit přibližně míru nepřesnosti, která byla pro dřívější měření
únosná, a z ní vycházet při hodnocení odchylek v jednotlivých přepočtech.
Tato úvaha se může zdát trochu paradoxní po všem
dosavadním snažení co nejpřesněji zjistit a přepočítat staré míry a váhy, po snaze
dosáhnout u přepočtů mnoha desetinných míst. Neznamená však rezignaci a opuštění
dosavadní cesty k hlubšímu poznání starých měr a vah. Je to pouze realističtější
přístup k širšímu a rozsáhlejšímu bádání, který nás ušetří mnoha omylů, nedorozumění
a zdánlivých rozporů. Musíme si totiž nejprve jasně uvědomit, co má být cílem moderní
hornické metrologie. Není to stanovení co nejpřesnější teoretické hodnoty každé staré
hornické míry a váhy na mnoho desetinných míst, nýbrž zjištění, jakých hodnot se
skutečně užívalo v hornické praxi, protože ty nám slouží k reálnému hodnocení stupně
vydobytí ložisek nerostných surovin a ke stanovení perspektiv budoucí těžby.
Často se setkáváme s názorem, že čím dále do
minulosti, tím primitivnější byl přístup člověka k vnější realitě, tím nepřesnější
bylo vyjadřování tohoto přístupu. Tedy také že veškeré měření a vážení až do 18. a
dokonce 19. století bylo hrubé a nepřesné. To je nesprávný názor; nepřesnost bychom
si nedovolili například připsat řeckým filozofům. Přitom víme, že staří havíři i
těžaři, rudokupci a výběrčí desátku neměli zpravidla o mnoho bohatší rudy než máme
dnes, nebo spíše že měli rudy naprosto stejné; víme, že museli počítat nejen s každým
grošem, nýbrž i s každým malým penízem. Platilo se za vykonanou práci i za odvedený
kov; nikdo nikomu nedal a nemohl dát nic zadarmo. Jáchymovský báňský řád z roku 1548
stanoví ve 2. článku III. dílu, že "mají každé čtvrtletí závaží a váhu ve všech
hutích cejchovat hutní účetní a hutní písaři pilně a věrně podle správného norimberského
centnýře v přítomnosti našeho hejtmana nebo správce úřadu". O značné přesnosti, které
byli schopni dosáhnout měřiči, svědčí Agricola ve své slavné práci "De re metallica
libri XII", vydáné roku 1556, když uvádí v jednom z příkladů týkajících se prorážky
šachty na štolu, že "jest ji ještě vyhloubiti do hloubi jedenácti láter, dvou a půl
stopy, jedné dlaně, dvou prstů a čtyř pětin půlprstu". Protože nejmenší užitá délková
jednotka se zde rovná přibližně jednomu milimetru.
Pokud tedy zjistíme ve starých měrách a váhách
diference nebo nepřesnosti, je to zpravidla proto, že přesné měření či vážení nebylo
v daném případě ani nutné, ani účelné. Jen vzácně je to vina neschopných jedinců;
není to ovšem tím, že by obecně byl vyšší výkon nedosažitelný.
Je potřeba ovšem také zvážit, jaké přesnosti
měření byli důlní měřiči v různých dobách vůbec schopni dosáhnout. Víme například,
že měřičský výkon kutnohorského řezače mincovních kolků a důlního měřiče Jiříka z
Řásné ve druhé polovině 16. století byl na svou dobu až neuvěřitelný. Ještě dnes
jej posuzují důlní měřiči s úctou. Na Benátecké žíle na Kaňku u Kutné Hory byla
rozsáhlá důlní díla otevřena ze šachty Kuntery ve svislé hloubce 217 m a ze šachty
Nové v hloubce 265-270 m. Rudy i důlní potřeby však musely být mezi šachtami a poruby
dopravovány do vodorovné vzdálenosti kolem 200 m dvěma složitými systémy překopů,
sledných, svážných a dokonce i nadlomů a hloubení. Proto bylo rozhodnuto vyhloubit
novou svislou šachtu, která by zastihla přímo důlní díla na Benátecké žíle. Vyměření
dosavadních důlních děl, jimiž byla vedena doprava, a navržení místa zarážky nové
šachty bylo svěřeno Jiříkovi z Řásné. Podle jeho projektu byla šachta roku 1578
založena a roku 1591 dokončena; žílu skutečně v předpokládané hloubce 220-230 m
zastihla. Tato šachta dosud existuje, nazývá se Panská a uvedené údaje na ní lze
ověřit. Jiřík z Řásné měl v tomto ohledu již vynikající předchůdce, například
kutnohorský vrchní stejgýř Zikmund Prášek vyměřival již roku 1534 Poličanské štolu.
Tato štola se rovněž zachovala, za 2. světové války byla používána jako skladiště
střeliva pro kutnohorské doly, a proto byl její profil poněkud zvětšen. Mapa, která
zachycuje stav před rozšířením, pochází z roku 1941 a prokazuje vynikající přesnost
a úroveň měření.
Víme ovšem, že to byly zcela mimořádné výkony,
že jejich kvalitám se přiblížili někteří důlní měřiči až ve druhé polovině 18. a
začátkem 19. století. Z měřičů, kteří působili ve větší míře v českých důlních
revírech, můžeme uvést J.Ch. Urbana a J.Ch. Fischera, z krušnohorské oblasti dosáhli
vysoké úrovně F.X. Pschorn, F.X. Pöschl, K. Putz a další. Pocházeli zpravidla z rodin,
jejichž členové se jako horní úředníci zabývali důlním měřičstvím v několika generacích
a dědili zkušenosti i přístroje.
Běžná praxe ovšem nedosahovala v době od 16.
do 18. století, kdy ji můžeme sledovat, a zcela nepochybně také předtím, tak vysoké
úrovně, na druhé straně však zase zachovávala poměrně slušný průměr, který zpravidla
vyhovoval potřebám dolů. Platí zde ovšem zásada, že v revírech s rozsáhlým provozem
pracovali zpravidla kvalitnější měřiči a z míst, kde byl provoz slabý, pocházejí
někdy malůvky s nízkou úrovní, které vyšly z rukou horních úředníků s příležitostnou
praxí a s malými zkušenostmi.
S tím souvisí i používání měřičských pomůcek,
které se při nesprávném uložení a nedbalé manipulaci derformovaly a ztrácely přesnost.
Navlhčením a opětným sušením se protahovaly běžné měřičské šňůry z konopí a jejich
průřez se deformoval, takže závěsné sklonoměry nezaznamenaly přesný úhel úklonného
tahu; šňůry z lípového lýka byly daleko kvalitnější, ale také tíže dosažitelné.
Předchůdce měřičské latě, látrová nebo sáhová tyč, se při špatném zacházení otloukala
a při špatném uložení prohýbala. Na místech od sebe nepříliš vzdálených se ještě v
16. století měřilo různě dlouhými látry; nasvědčuje tomu zpráva z dolu Mladí Sasové
mezi Kramolínem a Michalovými Horami z roku 1585, ve které si stěžovali těžaři na
měření "cizími látry" a uváděli, že se zde dříve měřilo vlastními horními látry v
jámě i mimo ni. Důlní měřiči s sebou často i na vzdálené revíry přinášeli své vlastní
míry, odchylné od místních. Takovým způsobem bylo například zavedeno v Krušných horách
uherské horní látro v polovině 18. století. Svědčí o tom zprávy, vzniklé při úředním
zjišťování, zda v krušnohorských revírech jsou skutečně užívány dolnorakouské míry a
váhy, nařízené patentem z roku 1764. Jedna z nich pochází až z roku 1844, kdy horní
úřad v Hrobu chybně sděloval, že uherská horní míra byla zavedena od poloviny 17.
století vizitační komisí za přítomnosti jednoho perkmistra z Uher, která zastavila
práci na směny a zavedla úkol podle uherské míry. Tuto zprávu doplňuje a vysvětluje
hlášení vrchního horního úřadu v Jáchymově z roku 1771, v němž se praví: "Tyto míry
se zde používaly stále, a to freiberská a pražská od počátku, uherská však byla roku
1749 převzata do používání při stanovování úkolu.
Látrový řetěz, který přicházel v úvahu od 18.
století pro méně přesné práce, se deformoval a vytahoval. Jestliže nebyl měřič velice
pečlivý, vznikaly vinou nepřesných nebo nedostatečně udržovaných a kontrolovaných
pomůcek i přístrojů značné systematické chyby měření, při nedostatečném vzdělání,
malé zkušenosti či málo pečlivé práci se projevovaly nejen nahodilé, nýbrž i hrubé
chyby měření. Někdy skutečně prováděli řadu měření i méně kvalifikovaní funkcionáři
báňské správy, nedostatečně zkušení v práci důlního měřiče, kteří se dopouštěli
značných nepřesností. Vedle vynikajících prací proto známe mnoho průměrných důlních
map a řadu takových, které jsou pouhými malůvkami v pravém slova smyslu. Nejen v 16.
a 17. století, ale ještě v první polovině 18. století je u některých z nich na nízké
úrovni nejen výtvarné zpracování a způsob zobrazení důlních děl, nýbrž jsou podstatně
zkresleny a neodpovídají skutečnosti i vynesené vzdálenosti.
V polovině 18. století se situace značně změnila.
Zkušenosti z válek po nastoupení Marie Terezie ukázaly neudržitelnost dosavadního
přístupu k ekonomice i k řízení státu. Pro rozvoj výroby bylo základním předpokladem
lepší a rozsáhlejší využití nerostného bohatství země, a tedy rozmach soukromého a v
této době poprvé ve větším měřítku i státního báňského podnikání a tlak na horní města,
aby i ona podnikala ve svých důlních revírech. Ke správě revírů a později i k řízení
báňských podniků bylo zapotřebí více odborníků, které vychovával stát ve formě praktikantů
u vrchních horních úřadů pod vedením zkušených odborníků. Roku 1760 dosáhl počet
praktikantů pro státní úřady v Království českém šest. Ale potřeba školených odborníků
se ukázala značně větší. Proto byla v Praze zřízena od 1. listopadu 1763 stolice
báňských věd. Do státní služby směli být přijati jen ti, kteří absolvovali nově zřízené
studim s dobrým prospěchem. Tím se zlepšila teoretická průprava i v oboru důlního
měřičství a pochopitelně stoupla úroveň důlních map. Od té doby se datuje nejen
přesnější měření, ale i postupné zavádění dokonalejších měřičských pomůcek a přístrojů,
které vyvrcholilo zavedením teodolitu. Postupně se tak mohlo přistoupit k vyměřování
všech dolů včetně soustavného doplňování důlních map, zaváděly se i mapy revírní a mapy
zvláštní, například geologické, hydrologické a další.
PŘÍMÉ ZJIŠŤOVÁNÍ DÉLKY STARÝCH MĚR
Přestože starých hornických nebo i obecných měr
se ve hmotné podobě měřitek nebo komparátorů, sloužících k ověřování běžně užívaných
měřítek zachovalo velmi málo, máme některá z nich k dispozici a na základě jejich
přesného změření můžeme ověřovat údaje, které se zachovaly ve starých písemnostech.
Když nepočítáme měřítka, která byla u nás používána úředně ještě v 19. století, tj.
vídeňské sáhy, lokte a stopy, zachovaly se například u nás takzvané mírné lokte
(komparátory) na pražské novoměstské a na mělnické radnici, které byly změřeny roku
1915 (délka 591,4 mm), a na litomyšlské radnici, změřený roku 1916 (délka 590 mm). V
muzeu města Vídně jsou tři sáhová měřítka ze 16. století, a to dvě dřevěná a jedno
kovové, která mají délku 1,894 m. Hirschvogel popisuje mosaznou míru z roku 1552,
která měla přibližně 1,9 m. Na těchto měřítkách byla uvedena rovněž délka vídeňského
lokte, odpovídající 0,773 m, repektive na mosazné míře podle Hirschvogela 0,766 m
(uvádí 2 stopy 5 palců vídeňské míry). Na železném komparátoru (kontrolním lokti)
na bráně před dómem sv. Štěpána bylo přímo naměřeno 0,775 m a podle malé zakřiveniny
0,776 m.
Podobně v drážďanském matematicko-fyzikálním
salónu ve Zwingru bylo roku 1936 nalezeno dřevěné látrové měřítko (látrová tyč) z
doby kurfiřta Augusta, tedy z 80. let 16. století, s vyznačením délky freiberského
horního látra (1,9719 m), další látrová tyč s vyznačeným freiberským látrem byla
nalezena roku 1933 v drážďanském státním archivu (1,9624 m), podle provedení a
očíslování pochází z přelomu 16. a 17. století. V 80. letech 18. století byly
zhotoveny dvě kopie tohoto látra, jedna pro freiberskou báňskou akademii; byla
rovněž nalezena a zjištěna její délka (1,963 m).
Jako příklad ověřování skutečně užívané délky
jednotlivých měr porovnáním starých údajů a skutečně změřené délky objektů lze uvést
příklad kutnohorského dumplochu. Podle řady písemných dokladů měl délku 4 pražských
loket, tedy 2,3656 m. Při báňskohistorickém výzkumu kutnohorského revíru měl dr.
Bílek možnost prověřit délku dumplochu, užitého v relaci o kutnohorských dolech z
roku 1615 a zjistil, že při srovnání skutečné hloubky Panské šachty na Kaňku u Kutné
Hory s její hloubkou vyjádřenou dumplochy, stejně jako kunterského překopu s délkou
proměřenou po jeho novém otevření v poslední době, vychází délka dumplochu zhruba na
2,25 m. Obě délky přesahují 200 m, takže náhodné chyby měření se redukují na minimum
a revize délky dumplochu je zcela věrohodná. Dosvědčují, že délka této míry nebyla
konstantní, nýbrž že se během doby měnila. Zjištění délky skutečně užívané hodnoty
každé míry je neobyčejně důležité, protože napřiklad právě v Kutné Hoře může uvedený
rozdíl 10 až 12 dm na jednom dumplochu nejen neobyčejně zkreslit představu o směrném
i hloubkovém rozsahu starých dobývek a tím ztížit nový geologický průzkum ložiska,
nýbrž může vést za určitých okolností k vážnému ohrožení průzkumných děl i pracovníků
ze zatopených stařin.
Určitý druh hmotných dokladů představují i nákresy
délek částí pražského lokte v řadě publikací, především v práci Šimona Podolského z
Podolí, kde čtvrt lokte má délku 148 mm, Globic zachytil čtvrt lokte jako délku něco
přes 150 mm, Devoty zobrazil ve svém vydání osminu lokte v délce 72,75 mm.
Podobně jako v tištěných publikacích nalezneme
někdy nákresy částí délkových měr ve starých písemnostech a především na důlních mapách.
Tak například délku jedné čtvrtiny pražského lokte nalezneme vyznačenou na popisu
turkaňské vodotěžné šachty, ležící na Kaňku u Kutné Hory. Záznam pochází z 27.
října 1694. Délka přímky ohraničené dvěma kolmými ryskami se rovná 145,8 mm, pod
přímkou je uveden nápis: "Dieser Lini Länge 4 mahl genohmen macht 1 gantzen Böhmischen
Ehlen, nach welcher der angeregte Kunst Schacht abgemessen worden". Záznam s nákresem
je na obvyklém ručním papíře velikosti dvojitého folia, přeloženého napůl. Úsečka je
zakreslena blízko místa přeložení papíru a rovnoběžně s ním. Podle této míry by délka
celého lokte odpovídala 583,2 mm. Na několika jáchymovských mapách, uložených ve Státním
ústředním archivu v Praze ve fondu "Sbírka montánních map a plánů", je vyznačena délka
částí jáchymovského látra. Na mapě č. 1922, kterou zhotovil J.J. Wohnsiedler roku 1704,
je uvedena jako jedna čtvrtina tohoto látra délka 485 mm, podle toho by celé látro mělo
délku 1,940 m. Mapa A. Pöschla, č. 1932, pocházející z let 1704-1737, uvádí délku osminy
jáchymovského látra 241 mm (celé látro by mělo mít 1,928 m). Na mapě č. 1957 J.J.
Wohnsiedlera a A. Pöschla z téže doby je osmina látra dlouhá 242,5 mm, látro by mělo
dosáhnout 1,940 m. V archivu města Vídně je uložen pás papíru s letopočtem 1551, na
kterém je vyznačena délka stopy odpovídající 317 mm.
Údaje těchto dokumentů jsou velmi důležité, jejich
význam je však poněkud omezen srážlivostí papíru, která se mění podle jeho kvality i
podle délky, intenzity a frekvence střídání různých vnějších vlivů, především vlhkosti,
a která má vliv na změnu původně vyznačené délky.
NEPŘÍMÉ ZJIŠŤOVÁNÍ DÉLKY STARÝCH MĚR
Základem tohoto způsobu je zjišťování jejich
vztahu k jiným, známým měrám. Jako pramen slouží především autentické údaje obsažené
ve starých provozních zprávách, protože ty nejlépe ukazují, co se skutečně užívalo
při důlním provozu. Vedle nich je velmi dobrým pramenem odborná literatura, především
učebnice důlního měřičství pro novější a obecné souhrnné práce o dolování (tzv.
Bergbuch) pro starší dobu. Do určité míry jsou použitelné i různé sumáře, příručky
a kalendáře. Kupodivu nejsou vždy dost kvalitním pramenem příručky zabývající se
měrami a vahami, protože často přejímají nekriticky nesprávné a v praxi neužívané
poměry a přepočty. Jejich kritické hodnocení je proto nezbytné.
Základ přepočtu při nepřímém zjišťování délky
starých hornických měr užívaných v českých zemích představuje dolnorakouský
(vídeňský) sáh. Jeho přesnou hodnotu známe ze zákona z 23. července 1871, v
jehož článku byla stanovena na 1,896484 metru. Při zjišťování velikosti ostatních
hornických měr se snažíme především nalézt a zhodnotit vztah mezi nimi a
dolnorakouským sáhem a jeho částmi (stopou, palcem, čárkou). Vzájemné vztahy mezi
ostatními měrami slouží k porovnávání číselných hodnot zjištěných ze základního
vztahu k dolnorakouskému sáhu a ke stanovení velikosti těch měr, jejichž vztah k
dolnorakouskému sáhu neznáme nebo kde máme důvod pochybovat o správnosti či
přesnosti zachovaných údajů, například když se převodní poměr zdá udán příliš
hrubým vztahem, kdy máme k dispozici dva poměry, které vzájemně nesouhlasí apod.
Vztah, uvedený ve všech těchto pramenech, může
mít dvojí charakter. Často mívá formu přepočtu na jinou délkovou míru a její nižší
jednotky. Například vrchní horní úřad v Jáchymově uváděl roku 1748 v dotazníku
připojeném k vizitační relaci, že "co se týče míry, používá se prastaré železné
horní látro, upevněné na jednom sloupu v budově královského horního úřadu, kterým
se řídí u dolů a při měření, a které má délku 3 pražské lokty a 7 palců". Tento
přepočet může mít ještě jinou, poněkud odlišnou formu, například roku 1844 podával
vrchní horní úřad v Příbrami hlášení o přepočtech různých délkových měr, v němž
uvedl, že délka freiberského látra užívaného ve Stříbře se rovná 6,143 vídeňské
stopy, to je 1,942 m. V tomto případě je převod na jinou jednotku (vídeňskou stopu)
místo v dříve běžné duodecimální soustavě vyjádřen v soustavě desetinné. Místo
celého přepočtu může být také uveden jen rozdíl délky dvou nebo více měr. Například
horní úřad v Hrobu v Krušných horách uváděl ve své zprávě o druhu používaných měr z
11. května 1844, že při praktických převodech, kdy nejde o velkou přesnost, se
používá za základ jako nejdelší uherská míra, přitom freiberský sáh že je kratší o
2 palce 6 čárek uherských (štiavnických) a pražský o 9 palců uherských. To jsou
vyjádření vztahu udaná přímo v určité délkové míře.
Vztah mezi dvěma různými měrami mívá ještě druhou
formu, kterou je jejich vzájemný poměr, vyjádřený buď jako zlomek nebo jako naznačené
dělení; někdy bývá rozveden i slovně. Prvního způsobu užívají často staré matematické
a metrologické příručky z poloviny 18. století, vydané v souvislosti s patentem ze
30.7.1764, kdy byly v západní části monarchie zrušeny všechny místní míry a váhy a
nahrazeny dolnorakouskými (vídeňskými). Samotný patent uváděl jednak slovně hrubý
poměr vídeňských sáhů k českým (patnáct vídeňských sáhů je 16 českých), jednak
podrobný poměr (5626 k 6000), ze kterého vplývá shodně délka českého sáhu 1,778 m
(přesně u prvního poměru je to 1,777853 a u druhého 1,77826983). Profesor matematiky
na pražské univerzitě Štěpán Schmidt uvádí ve své práci z roku 1760 poměr 6000:5626,
respektive 64:60. Vrchní úřad v Hrobu uvádí roku 1844 "jestliže se vezme za základ
vídeňská stopa jako 100,000 dílů, pak je pražská 93,767 dílů". Tím je určována délka
pražského sáhu na 1,778276 metru. Poměr, při kterém jsou v čitateli i ve jmenovateli
veliká čísla, by měl být pochopitelně přesnější, záleží ovšem především na správném
stanovení těchto čísel.
PŘESNOST PROPOČTU A JEJÍ VZTAH K PŘESNOSTI MĚŘENÍ
V mnoha příručkách a konečně i v tomto článku
jsou přepočty starých měr na metrické hodnoty uváděny často na mnoho desetinných
míst. Je nutno výslovně a opětovně zdůrazňovat, že nejde a nikdy nemá jíž o nic
jiného než o metodický postup, o určitou záruku, že autor uvedený poměr skutečně
stanovil a propočítal na šest někdy i více desetinných míst, aby byla zaručena
správnost stanovení poměru, provedení přepočtu a aby bylo jasno, že nejde o čísla
zaokrouhlená, například již v setinách nebo tisícinách.
Takto vypočítaná čísla poskytují základ pro
porovnání jednotlivých poměrů, aby bylo možno zhodnotit, zda a do jaké míry se od
sebe liší, jak byly v minulosti přesně stanoveny nebo jak odlišné hodnoty původních
měr se v jednotlivých případech používaly. Musí být jasno, že čím dále do minulosti,
tím spíše mohlo dojít k tomu, že jako pražské nebo vídeňské či uherské sáhy (látra)
mohla být používána různá měřítka, jejichž skutečná délka se od sebe vzájemně lišila.
A je nutno zdůraznit, že nám nejde a nemůže jít pouze o stanovení nejsprávnější
teoretické hodnoty těchto měr, tedy například o nejsprávnější délku pražského sáhu
používaného v Praze na Staroměstské radnici, nýbrž že nám musí jíž i o zjištění, jak
dlouhý byl ve skutečnosti "pražský" sáh používaný v Příbrami, v Jáchymově, ve Vrchlabí,
v Rudolfově, v Kutné Hoře nebo kdekoli jinde.
V této práci jsem uvedl záměrně několik různých
poměrů, stanovených mezi vídeňským (dolnorakouským) a pražským (českým) sáhem.
Přepočty se liší až v tisícinách (desetinách milimetru), jestliže je však zaokrouhlíme
na tři desetinná místa, dostaneme shodné číslo 1,778 m. Protom největší a nejmenší
z nich se liší o 0,45 mm. Jestliže z některého jiného poměru vypočítáme číslo značně
odchylné, musíme ihned hodnotit a zjišťovat, zda jde o špatně nebo příliš hrubě
stanovený vzájemný poměr, nebo zda jde o odchylku v délce používané míry.
Chceme-li zhodnotit, jaký rozdíl ve správnosti
stanovení poměru nebo ve správnosti přepočtu mohl hrát vůbec nějakou roli, je třeba
se zabývat nejprve otázkou, s jakou přesností měřili důlní měřiči v době, o kterou
nám jde především (protože z ní máme nejvíce zpráv o starém dolování), tedy zhruba
do konce 18. a snad ještě do začátku 19. století (v této době již rudné dolování
upadá a počet zpráv klesá, nadto se začíná již používat v převážném počtu případů
výhradně vídeňský sáh a metrologické problémy odpadají). Přitom nepůjde o to, jak
byli schopni měřit; na příkladu Jiříka z Řásné vidíme, že mohli dosáhnout vynikajících
výkonů i se zdánlivě málo výkonnými přístroji a pomůckami. Jde především o míru
přesnosti, kterou vyžadovala běžná praxe a která odpovídala významu vyměřovaných
objektů. O tom nám dost vypovídají nejmenší délkové jednotky, které byly při přímém
měření šikmých délek a při vypočítávání základny a převýšení.
Pro běžnou potřebu se na dolech měřilo do 16.
století na osminu lokte (asi 35 mm), do 18. století na palec (zhruba 25 mm), přesněji
se vypočítávaly základna a především převýšení, známe ovšem většinou jen špičkové
výkony a nikoli průměr, který je směrodatný. Důlní potřeby, lana, dřevo a jiné, se
měřily jen velmi zhruba a podle obecného zvyku se zpravidla něco málo přiměřovalo.
Od poloviny 18. století se zvýšila i přesnost
měření. Podle dochovaných měřičských záznamů, například z vyměřování cínového dolu
Konrád u Horní Blatné od roku 1763, se šikmé délky měřily na látra, stopy a palce
nebo na látra, jejich osminy a desetiny těchto osmin, tedy řádově na 25 mm. Vodorovná
základna a zvlášť převýšení se vypočítávaly až na setiny osmin látra, což je řádově
až na 2,5 mm při každém jednotlivém tahu, jehož délka se pohybovala zpravidla kolem
6 láter, tedy kolem 12 m. Agricolou uváděný příklad, při kterém jde o zjišťování délky
až na 1 milimetr, se týká rovněž výpočtu.
Měřiči byli tedy schopni tuto délku změřit, v
praxi však taková přesnost neměla vůbec smysl. Převážná většina vodorovných důlních
děl, především ovšem štol, nebyla ražena do poloviny 18. století ve větším profilu
než 180 x 60 cm, často byla jejich výška i značně nižší. Jedním z příkladů je štola
Gerhard v knötelském okrsku u Krupky, kde se při zmáhání roku 1913 ukázalo, že
původní výška štolové chodbice byla pouhých 40 centimetrů. Většina dalších štol
dovolovala chůzi sehnutého havíře a jejich šířka se zpravidla pohybovala mezi 40-60
cm. Teprve v 19. a 20. století se profily těchto krupeckých štol zvětšily, výška na
160-175 cm, šířka na 70-145 cm podle toho, zda štola sloužila pouze odvodňování a
chůzi, či zda po ní byla vedena také doprava. V ostatních revírech se poměry
pochopitelně poněkud lišily, nikoli však řádově.
Jestliže šlo o větrání takového díla světlíkem
z povrchu, nehrál žádnou roli výškový rozdíl několika decimetrů až dvou metrů mezi
skutečností a kalkulací potřebného množství práce a doby, po kterou měl být hlouben.
Jiná je otázka určování vodorovných souřadnic bodu
zarážky. Byla-li štola ražena po jedné žíle, bylo její zastižení poměrně jednoduché.
Pokud žíla vycházela na povrch, hloubilo se buď přímo po jejím úklonu, nebo ležel bod
zarážky světlíku v jejím nadloží na místě, které bylo možno určit snadným výpočtem;
vzdálenost od ústí štoly se stanovila jednoduchým změřením délky na štole a prostým
výpočtem délky přepony pravoúhlého trojúhelníka, přenesení této délky do terénu nepůsobilo
zpravidla větší potíže, nadto nehrálo roli, byl-li světlík hlouben o několik metrů
dopředu nebo dozadu, protože štolu v každém případě zastihl.
Daleko obtížnější byla situace v případě, že šlo
o ražení hloubení a komínu proti sobě, aby bylo jejich spojení urychleno, nebo v
případě, že štola byla ražena křivolace, jako například štola Dům rakouský v Přísečnici.
Pak šlo zčásti i o ražení napříč horninou, nikoli jen po žilách vycházejících na povrch.
V takovém případě, který byl ovšem poměrně častý, více než na měření a vypočítávání
délek záležel výsledek měřičovy práce na přesnosti změření vodorovných úhlů.
Velikost důlních děl byla stanovena v látrech.
Jihlavský báňský řád v prvním a druhém článku stanoví délku důlní míry (nálezné) na
sedm lánů (49 láter) a šířku tři a půl lánu do nadloží a jeden lán do podloží (celkem
28,5 látra), totéž stanoví Ius regale montanorum ve druhé knize, druhé kapitole.
Jáchymovský báňský řád a všechny řády na něj navazující určují rozměry první důlní
míry na každé žíle, zvané nálezná jáma, na 42 x 7 láter a dalších na 28 x 7 láter.
Konečně patenty o dolových měrách z let 1805 a 1819, dále i obecný horní zákon z roku
1853 stanoví rozměry dolových měr na 224 x 56 vídeňských sáhů. Všechny míry jsou
stanoveny v celých délkových jednotkách (dlouhých kolem 2 metrů, lány kolem 14 metrů)
a jejich vyměřování v terénu prostým přikládáním měřítek nebo tažením šňůry nečinilo
propůjčujícím úředníkům žádné obtíže, pokud nešlo o příliš strmý svah.
Úkolová mzda, jak víme z provozních zpráv a ze
čtvrtletního vyúčtování dolů, se vypočítávala z délek měřených na látra a nejvýše na
stopy (30-33 cm), ani zde se nepoužívaly v praxi menší jednotky. Případný zbytek za
vysekanou značkou zůstával havířům k dobru pro příští měření. Tak například na štole
Klement na skarnovém ložisku na Kaffu u Božího Daru vyrazilo 7 havířů za třetí čtvrtletí
1779 9 láter 4 stopy v úkolu po 12 a 15 zlatých. Takových příkladů by bylo možno uvést
tisíce a všechny by ukazovaly totéž.
Podstatně menší přesnost potřebovali horní úředníci
a správci dolů, když podávali informativní údaje těžařům i nadřízeným úřadům. Tehdy
zaokrouhlovali délky na celá látra či sáhy, a to často i na mapách. Například krupecká
mapa Valentina Zechela z roku 1704 uvádí, že důl Glatz na Komáří hůrce byl podsednut
dědičnou štolou Dürrholz ve svislé hloubce 105 láter. Zcela výjimečný je údaj o ražení
téže štoly na téže mapě, který uvádí délku jednoho úseku 322 a 1/41 látra a dalšího 464
a 1/2 látra. Obvyklý byl způsob uvádění vzdálenosti, který lze charakterizovat slovy
konzultačního protokolu ze třetího čtvrtletí 1795, týkajícího se provozu na cínovém dolu
Gabriel u Horní Blatné: "Přitom jsou cvitry nad štolou, která dosahuje hloubky 18 láter
od povrchu, zcela vyrubány a v jednom pětilátrovém hloubení byly pro nevyzmáhatelné
přítoky důlních vod opuštěny mocné a kvalitní cvitry."
Z uvedených příkladů je zřejmé, že na dolech se v
drtivé většině případů měřilo na celá látra, nejvýše na stopy; jen v nejnutnějších
případech se používaly menší délkové jednotky, palce. Vzhledem k rozměrům chodbic a
šachet i vzhledem k nerovnosti jejich čeleb by větší přesnost ostatně neměla ani smysl.
V provozních zprávách se však dochovala i řada
délkových údajů, které pocházely zcela zřejmě jen z odhadu nebo které byly výsledkem
zaokrouhlení skutečně změřené vzdálenosti. Používaly se tehdy, když na přesné vzdálenosti
příliš nezáleželo a když šlo o údaj orientačního charakteru. Jestliže tedy při obnově a
zmáhání dědičné štoly Jiří na Jelením vrchu západně od Horní Blatné v Krušných horách po
polovině 18. století udávaly důlní relace ze stejné doby její délku na 190 a 200 láter,
šlo zcela zřejmě o přibližný údaj a nemá smysl se pokoušet o přepočet na metry na základě
délky látra vypočítané na šest desetinných míst, nýbrž úplně stačí použít nejhrubšího
přepočtu, totiž jedno látro rovná se dvěma metrům, a uvést, že délka štoly odpovídá
necelým čtyřem stům metrů.
Ale i při přesném měření se snažili důlni měřiči
vyhnout se používání nejmenších jednotek, palce a čárky. I ve složitějších případech
umísťovali začáteční a konečné body jednotlivých úseků tak, aby mohli měřit pokud možno
na celá látra, nejvýše na stopy a nemuseli doměřovat na palce a zvlášť již ne na čárky.
Tím si usnadňovali nejen měření, nýbrž především vypočítávání vodorovné základny a převýšení.
Někdy měli na měřičských latích nebo látrových tyčích pro zjednodušení a usnadnění práce i
jakési grafické pomůcky, na nichž mohli výsledné hodnoty přímo odečítat. Tak například na
látrové tyči z let 1772-1788, uložené ve freiberské báňské akademii, byly vyznačeny délky
vodorovné základny pro úhly stoupající po 1/2 hory až do úhlu 90 stupňů při délce přepony
rovnající se jednomu freiberskému látru; jestliže měřili na celá látra, stačilo jim
jednoduché vynásobení těchto konstant. Přitom ovšem nemuselo docházet k žádnému poklesu
přesnosti měření celé vzdálenosti, protože několik desítek jednotlivých tahů mohlo být
měřeno na celá látra a poslední tah mohl být doměřen velice přesně až na palce nebo i čárky.
VÝZNAM PŘESNOSTI PŘEPOČTŮ STARÝCH MĚR PRO DNEŠNÍ PRŮZKUM
LOŽISEK NEROSTNÝCH SUROVIN
Tím se dostáváme k hledisku, ze kterého je potřeba
posuzovat převody starých hornických měr především. Zatím jsme posuzovali přesnost měření
z hlediska možností a potřeb starých důlních měřičů a jiných báňských funkcionářů. Nyní
je potřeba položit otázku jinak: jaké přesnosti při zjišťování délkové hodnoty starých
hornických měr potřebujeme při průzkumu ložisek nerostných surovin dosáhnout dnes?
Chceme-li na tuto otázku odpovědět, je třeba především
říci, jaké úkoly má báňskohistorický výzkum v tomto směru plnit a jaké podmínky na přesnost
jsou přitom kladeny. Tyto úkoly jsou v podstatě dva. Prvním z nich je stanovení hloubkového
a směrného (respektive plošného) rozsahu sledovaného ložiska, druhým je zjištění rozsahu
a umístění vyrubaných prostorů. Zatímco první úkol slouží v podstatě jen k hrubé informaci
o horizontálním a vertikálním rozčlenění možných průzkumných prací a k plánování prostředků
na průzkum ložiska, druhý úkol je již podstatně náročnější na přesnost. Rozsah starých
dobývek je jedním z faktorů určujících množství nerostné suroviny, které na na ložisku zbývá
pro budoucí těžbu. Znalost rozmístění stařin je však rozhodující pro lokalizaci vrtů i
těžkých báňských prací, jimiž má být ložisko zkoumáno, a tedy i pro jejich efektivnost, a
může podstatným způsobem ovlivnit náklady i materiální prostředky vynaložení na průzkum.
Čím přesněji můžeme situovat stará důlní díla a případně i rozložení užitkové složky v
ložisku, tím významnější bude podíl báňskohistorického výzkumu jako nejefektivnější metody
průzkumu ložisek nerostných surovin. Význam správnosti a přesnosti přepočtu starých měr na
metrické hodnoty není přitom třeba zdůrazňovat; při vzdálenostech rovnajících se několika
stům metrů bude pro přesnou lokalizaci stařin na Kaňku hrát nesmírnou roli, jestliže
použijeme pro přepočet dumplochu hodnoty 2,36 nebo 2,25 metru!
Jestliže vrt projde do stařin, často končí havárií,
nesplní svůj účel a značné prostředky na něj vynaložené jsou z větší části nebo zcela
ztraceny. Je tedy potřeba znát rozmístění starých důlních děl, aby průzkumné vrty byly
situovány do nedotčených částí ložiska. Kromě toho při práci na těžkých důlních dílech
v blízkosti stařin se používá jako jedno ze samozřejmých bezpečnostních opatření
předvrtávání až do vzdálenosti několika metrů. Může však dojít k tomu, že při bočním
předvrtávání projde vrt pilířem, zatímco těsně za ním již může být úzké důlní dílo, které
však komunikuje s celým komplexem stařin zaplněných tlakovou vodou. To se stalo například
v Kutné Hoře při průzkumu grejfského pásma, konaném v letech 1898-1899. Totéž platí i o
předvrtávání do stropu nebo počvy ražené chodby. K průvalu tlakové vody s katastrofálními
důsledky pro osádku a případně i pro nákladnou techniku i vybudovaná důlní díla může dojít
po prvním odstřelu v bezprostřední blízkosti, ale také až po několikerém odstřelu a
postupném uvolnění horniny mezi starým a novým důlním dílem.
Jestliže tedy pro vymezení kontur ložiska stačí jen
hrubý převod a přesnost na několik desítek metrů, ve druhém případě při lokalizaci vrtů a
plánování těžkých báňských prací již půjde o metry a při jejich ražení v blízkosti stařin
mohou hrát roli již i decimetry.
PERSPEKTIVY HORNICKÉ METROLOGIE
Zjištění, doložení a interpretace jednotlivých dat
o starých důlních dílech, jejich technickém vybavení a využívání ložisek nerostných
surovin jsou dnes již nemyslitelné bez co nejpřesnějšího určení skutečně užívaných hodnot
starých vah a především měr. Má významný vliv na efektivnost průzkumu ložisek nerostných
surovin a na bezpečnost práce při průzkumu i při těžbě.
Protože staré jednotky se vyvíjely, jejich hodnota
nebyla stálá a na různých místech se zvlášť ve starších dobách poněkud lišila, je a bude
i napříště potřebné sledovat a kriticky hodnotit všechny autentické staré zprávy a ostatní
písemnosti, případně i všechny hmotné doklady, které přinášejí informace o velikosti měr a
vah používaných v jednotlivých revírech nebo i dolech. Rovněž bude účelné doplňovat naši
znalost o tom, které jednotky a pro jaké účely byly na jednotlivých místech užívány.
Takovým zkonkrétňováním výzkumu starých měr a vah vzroste nejen přínos hornické metrologie
pro dějiny techniky, nýbrž i její význam pro aktuální potřeby národního hospodářství.
