Krátce po druhé světové válce v hornictví chyběly pracovní síly. A to
takovým způsobem, že když některá šachta měla dvě třetiny potřebného osazenstva, bylo to považováno za
velký úspěch. Proto, aby se vykryl vážný nedostatek pracovních sil v hornictví, byly organizovány v celé
republice krátkodobé i dlouhodobé brigády na výpomoc šachtám. Na šachty v bývalém SHD se sjížděli lidé z
celého státu, kteří zde pracovali v různých profesích.
Tehdy ještě měly šachty ve své režii vlastní autodopravu, a s tím co měly,
si musely zajistit všechno. Maximálně si zvlášť specializované vozidlo zapůjčily z jiné šachty nebo firmy. A
tak s autoparkem různě hospodařily, jak to právě vycházelo. Tento stav v autodopravě trval asi tak do roku 1965.
Poté se začala autodoprava centralizovat.
Mezi brigádníky byl Jarda Kosík, z jakési vesnice poblíž Prahy, přidělený
na krátkodobou brigádu na důl Jan Šverma. Když se jej optali, co umí, řekl, že je řidič a že umí jezdit se
vším. Ti, co jej přijímali, jen zajásali. Univerzální šofér, to byla trefa! Ani se jej neptali na oprávnění, a
hned jej hnali ke garážmistrovi. Ten se jen zeptal na údaje, které zase souvisely s osobním oddělením a už
jej cpal na jízdu.
Jarda Kosík hned dostal závozníka znalého šachty a okolí a vyrazil na první
jízdu. Pak následovaly další jízdy a jednoho dne si krátkodobou brigádu prodloužil na dlouhodobou. A když i
ta uplynula, na severu zůstal napořád. To byl osud mnohých brigádníků. Zkrátka se mu tady zalíbilo.
Že Jarouš byl dobrým řidičem svědčilo to, že uměl jezdit se vším. Jezdil od
motorky, až po autobus. Včetně požárního, sanitního vozidla i jeřábu. Mnohokrát byl vyhodnocen jako nejlepší řidič.
Uměl si spravit na autě cokoli a bylo na něj sproprocentní spolehnutí. Hlavně to byl dobrý kamarád a všichni jej
měli rádi. Znali jej dobře i esenbáci z dopravky. A udělat pro někoho cokoli dobrého mu také nikdy nepřipadalo za těžké.
Jak plynuly léta, přišel rok 1960, a milý Jarda musel do důchodu. Protože měl
hodně kamarádů, uspořádal v hospodě U slunce v Holešicích oficiální rozloučení se všemi známými. Přišli nejen
kamarádi, ale i známí z vedení šachty i dva policajti z okresního dopravního inspektorátu.
Jak to tak bývá při těchto oslavách, napřed byly oslavné řeči, předávání darů
a odznaků, podávání a potřásání rukama, atd. Když se tato oficiální část oslav chýlila ke konci, vzal si slovo
Jarda Kosík a dojatě promluvil:
"Víte, kamarádi, velice jsem rád, že jste se přišli se mnou rozloučit. Ale
já vám musím prozradit jednu věc, kterou jsem ještě nikdy nikomu neřekl. Možná se budete na mne zlobit, ale já
to říct musím. Já jsem totiž nikdy neměl žádnej řidičák a celý ty roky jsem vlastně na šachtě jezdil načerno.
Bylo jen moje velký štěstí, že jsem nebyl nikdy na šachtě ani esenbákama kontrolovanej, jinak by se na to přišlo
hned. Já jsem si s tím hlavu nikdy nelámal. Říkal jsem si, až mne čapnou, tak s tím skončím a hotovo. No, vyšlo
to tak, jak to vyšlo. Dojezdil jsem až do penze. Jediný, co mám, že můžu vjet na silnici, je tenhle papír, a
jestli se to někoho dotklo, tak mi to odpusťte," odmlčel se a nechal list formátu A4 kolovat.
Byl to totiž vůdčí list s kolkem z roku 1938 o způsobilosti k řízení koňského
potahu, s dvěma koňmi řazenými vedle sebe jako "náruční" a "podsední". Všichni na oslavě ztichli. Prohlíželi si
zaraženě vůdčí list a především upírali své zraky na ty dva esenbáky. Ti z toho byli také vyvedení z míry.
Ale starší příslušník SNB neobyčejně pohotově zareagoval slovy: "Jaroslave,
prokázal jsi, že jsi řidič i bez papírů. To je jednoznačný! A proto, abys to měl úředně, zejtra přijď na dopravní
inspektorát, já ti vystavím nový řidičák s datumem zkoušky z dnešního dne. Zároveň prohlašuji, že jsi tímto, před
touto komisí, co tady v hospodě sedí, složil úspěšně potřebné zkoušky pro získání řidičáku!" A pozdvihl sklenici
piva na další přípitek.
Ze všech spadly jisté rozpaky, rozezněla se harmonika a bylo veselo, jak
dlouho v Holešicích nebylo. Jen Jarda Kosík si posteskl: "K čemu mi teď ten řidičák bude, když ho už vlastně nepotřebuju?!"
