KOUNOVSKÝ ZPRAVODAJ č. 24
HORNICKÁ ČINNOST NA KOUNOVSKU
Neopomenutelnou součástí historie obce Kounov
je hornická činnost. Tu lze rozdělit do několika oborů. Jednak je to těžba stavebního
kamene - opuky pro výstavbu domů, hospodářských budov a zpevňování cest, jednak těžba
nadložních jílů pro keramickou výrobu a v minulosti to byla také těžba písků pro
sklářskou výrobu. Nejvýznamnější hornickou činností na katastru obce Kounov je
těžba černého uhlí.
GEOLOGIE ÚZEMÍ
Sever katastru obce Kounov tvoří protáhlé návrší
tabulovitého typu zvaného Rovina nalézající se na horizontu 526 m nad mořem. Toto
návrší vyčnívá cca 60-70 m nad okolní terén a tvoří jej nazelenalé a rudohnědé permské
sedimenty. Geograficky se jedná o pokračování pohoří Džbánu od kterého je na východě
odděleno úzkou soutěskou zvanou Mutějovická vrata. Západní část návrší tvoří krátký
jihozápadní výběžek zvaný Písečný vrch (Sandberg). Geologický průzkum této oblasti se
intenzivněji prováděl od roku 1930. Byly to jednak průzkumné vrty, potom průzkumné
šachtice a průzkumné štoly. Vyhodnocený geologický průzkum dokumentuje faciální
proměnlivost sladkovodních cenomanských sedimentů. Nadloží tvoří souvrství červených
jílů (línské vrstvy) s intenzívně červeně zbarvenými jíly ve střídavém uložení s pískovci.
Pod nimi jsou souvrství šedých lupků mnohde proložených tzv. žíhanci (střídající se
pruhy šedivého jílu a světle zbarvených vrstev písků s přimísenými slídovými lupínky).
Jejich mocnost přesahuje místy až 30 m. Důlní otvírky u Kounova potvrzují existenci
dvojí časově oddělené jílové sedimentace ve sladkovodním cenomanu lokalizovanou současně
nad sebou. Tyto příznivé petrografické podmínky umožnily v minulosti těžbu těchto jílů
pro keramickou výrobu.
Pod tercierními a permskými vrstvami se nalézá
karbonské souvrství. Bezprostřední nadloží uhelné sloje tvoří tzv. bělka nad níž se
zpravidla vyskytuje hořlavá bituminosní břidlice tzv. švartna - živičnatý lupek tmavé
hnědočerné barvy značné pevnosti a pružnosti o mocnosti 8-15 cm. Pro svou značnou
pevnost a pružnost se nedobývala a ponechávala se jako strop porubů. Je dobře obrobitelná,
takže Keltové z ní v minulosti vyráběli ozdobné předměty. V oblasti Kounova je toto
souvrství reprezentované tzv. kounovskou slojí. Jedná se o svrchní kamenouhelnou sloj
slánského souvrství. Dříve byla též pojmenovaná jako slánská visutá sloj. Je vyvinutá
a uložená v dlouhém územním pruhu o šířce cca 2,5 km a délce cca 50 km táhnoucím se od
Přílep přes Slaný ke Knovízi a Zvoleněvsi. Ohraničení výskytu kounovské sloje se ještě
v 80. letech minulého století nedalo přesně specifikovat. Severním směrem se v té době
prováděl geologický průzkum. Jižní ohraničení je dáno přirozeným výchozem sloje na
povrchu a dále je vyznačeno již opuštěnými důlními díly a odvaly z nich. Severní
ohraničení probíhá od východu k západu od Lobče - Nelahozevsi přes Neuměřice, Kamenný
Most, Zvoleněves, Podlešín, Knovíz, Jemníky, Studeněves, Hvězdu, Srbeč, Kroučovou,
Hředle, Mutějovice, Kounov, Veclov, Kněževes a Oráčov.
UHELNÁ SLOJ
Kounovská sloj spadá stratigraficky do slánských
vrstev, které tvoří tzv. III. pásmo svrchního šedého souvrství svrchního stefanienu -
svrchní karbon. Svrchní šedé čili slánské souvrství se skládá z jemnozrnných tmavošedých
lupků. Četné jsou vložky slídnatých arkóz, které se dobývají pro keramický průmysl. Vedle
nich se vyskytují hořlavé živičné lupky, které se nacházejí nad hlavou kounovské uhelné
sloje a nazývají se švartna. Tato vrstva obsahuje fosilie ryb.
Celková mocnost slánského souvrství je až 250 m. Podle
názoru Němejce (1934) a Havleny (1964) jsou kounovské vrstvy vrstvami nacházejícími se
mezi ledeckými vrstvami a bází líňského souvrství. Kounovské vrstvy jsou 14,5-82,9 m
mocné a obsahují slojky až těžitelné sloje, k nimž patří i líňská slojka A. Friče. Souslojí
se dělí na dvě skupiny. Ve spodní skupině jsou 1-3 slojky, provázené 1-2 polohami vůdčího
světlého tufitického proplástku zvaného kamínek. Nejvyšší slojka má mezi Kounovem a
Jedomělicemi a u Chotíkova ve stropu bitumenní pelokarbonát - švartnu. Svrchní skupinu
tvoří 1-2 slojky.
Profil kamenouhelné sloje v okolí Kounova:
0,02 m mourovitý přihnědlý uhel
0,07 m bílá nazelenalá maznice
0,15 m uhlí
0,15 m maznice
0,20 m uhlí horní lávka
0,07 m kamínek
0,50 m uhlí dolní lávka
Přibližně ve středu sloje se nalézá tzv. kamínek,
který je v západní části mocný 7-10 cm a východním směrem narůstá do mocnosti až 8 m.
Mocnost uhelné sloje je v západní části průměrně 0,6-0,8 m, ve východní části 0,8-0,9
m, maximální mocnost 1,2-1,4 m. Nový vrtný průzkum severním směrem ověřil průběh kounovské
sloje o mocnosti 1-2 m. Od roku 1967 byla exploatace kounovské sloje pro neefektivnost
zastaralých provozů zastavena.
Charakteristiky:
nadložní pískovce jsou vodonosné
hloubka uložení kamenouhelné sloje západně od Kounova je 26-30 m a směrem ke Kounovu
se hloubka snižuje
podloží kamenouhelné sloje tvoří šedivé nabotnavé jíly se zřetelnými šupinkami slídy
uhlí je křehké, až 25 % tvoří uhlí o zrnitosti 0-13 mm
výhřevnost uhlí je proměnná 4000-5000 kcal - méně mocná sloj má uhlí kvalitnější,
tvrdší a lesklejší s lasturovým lomem
uhlí je charakteristické vysokou vlhkostí a popelnatostí
uhlí hoří pro vysoký obsah plynu dlouhým plamenem
obsah plynu byl 35 m3 ve 100 kg mokrého uhlí
nehodí se pro výrobu koksu (vyrobený koks je pískovitý, rozpadavý)
při delším uložení uhlí na vzduchu se odpařuje voda, odplynovává se, uhlí se rozpadává
a ztrácí na kvalitě
některé kounovské studny procházejí uhelnou slojí
švartna se vyskytuje až východně od kounovského hřbitova
uhelnou slojí probíhá významná tektonická porucha ve směru sever-jih a nalézá se v oblasti
křížení silnice Kounov - Lhota se státní dráhou
mocnost uhelné sloje po obou stranách poruchy vzrůstá až na 120 cm (jinak má v okolí
Kounova mocnost 95 cm včetně 7 cm kamínku)
západně od poruchy je sloj značně vyrubaná bývalým hlubinným dolem Adolf
KAOLINICKÉ PÍSKY
V roce 1948 provedly Spojené sedlecko-vildštejnské
závody kaolinové a hlinné, n.p. na jihovýchodním svahu Pískového vrchu průzkumnou
šachtici. Vyhodnocený průzkum potvrdil výskyt poměrně čistých, bílých, slabě kaolinických
písků.
TĚŽBA SKLÁŘSKÝCH PÍSKŮ
V jižním výběžku Písečného vrchu jsou ve vyšší
stěně zastižitelné cenomanské pískovce. Tyto pískovce obsahují velice nízký obsah
železa (až 0,02 %) a z toho důvodu jsou vhodné pro sklářskou výrobu. Pro velkoobjemovou
těžbu těchto písků zde chybí jeden předpoklad a to dostatek čisté vody na praní a další
úpravu písků. Přesto byly v minulosti tyto písky těženy firmou Schottenhammel z Košťan.
Těžba písků je doložena ještě v roce 1926.
TĚŽBA STAVEBNÍHO KAMENE
Těžba stavebního kamene byla prováděna lomovým
způsobem těžby a probíhala již od středověku. V bezprostředním okolí Kounova se v
minulosti nenacházely žádné významnější lomy na těžbu stavebního kamene. Pro stavby
byly částečně využívány jílovce tvořící odval při těžbě jílů pro keramickou výrobu.
Menší opukový lom se v minulosti vyskytoval v místě nad poutním kostelíkem svatého
Vojtěcha, kde se těžily spodnoturonské opuky mořského nebo brakického původu.
TĚŽBA JÍLŮ PRO KERAMICKOU VÝROBU
Z dosud prostudovaných a doložitelných zdrojů lze
na katastru obce Kounov identifikovat tři lokality, kde se hlubinným způsobem těžily
jíly pro keramickou výrobu.
Těžbu v oblasti bývalého poutního kostela sv. Vojtěcha
po 2. světové válce prováděly Podbořanské kaolinové a hlinkové závody, Podbořany. Ředitelem
závodu byl do 30.9.1953 Václav Šťastný, od 1.10.1953 ing. Jiří Bernklau. Od 1.7.1957 jsou
Podbořanské kaolinové a hlinkové závody, Podbořany zařazeny pod Kadaňské keramické závody,
Kadaň. Podnikovým ředitelem Kadaňských keramických závodů, Kadaň byl v té době Josef Jungman.
Vedoucím závodní správy v Podbořanech zůstal ing. Jiří Bernklau.
Těžba byla prováděna hlubinným způsobem. Hlavním úvodním
dílem byla dnes již zasypaná štola. V prostoru Na rovinách byl proveden vrt, který sloužil
jako výdušná jáma. Dnes lze napravo od polní cesty vedoucí od kostela sv. Vojtěcha k hájovně
Rovina vidět zbytky zaústěné pažnice, kterou proudily na povrch výdušné větry.
Dobývky (komory) byly těženy pomocí střelných prací.
Nakládka natěžené horniny byla prováděna ručně do vozíků. Doprava vozíků štolou na nakládací
rampu byla rovněž ruční. Odvoz horniny ke zpracovateli obstarávaly v minulosti koňské povozy,
později traktory s valníky nebo i nákladní auta.
V současné době je ústí štoly zavalené. V prostoru
před ústím štoly jsou ještě zbytky betonových pilířů nakládací rampy.
Těžbu jílů v oblasti Pískového vrchu (Sandberg) prováděla
německá firma Eberle und Company z Chebu od roku 1931. Těžba byla prováděna podzemním
způsobem těžby. Důl měl tři těžební patra z nichž první patro bylo v hloubce cca 32 m pod
povrchem o mocnosti jílové vrstvy 1,2-1,5 m barvy černé a světlé, druhé patro v hloubce cca
40 m pod povrchem o mocnosti jílové vrstvy 7,0 m barvy světlé a třetí patro v hloubce cca
48 m pod povrchem. Dobývací metodou bylo pilířování na zával. Z důlně měřické dokumentace
zůstala zachovaná důlní mapa v měřítku 1 : 1 000 zobrazující důlní situaci k 31.12.1943.
Zobrazovací síť je v místní soustavě, nulový bod
souřadnicové soustavy (zobrazovacího systému) je na mapě vyznačen a pravděpodobně byl
stabilizován v terénu. Výškový systém není uveden, ale může se pravděpodobně jednat o
systém jaderský.
Hlavním úvodním dílem byly štoly (celkem jich bylo
dle mapové dokumentace 7 štol) zaústěné do svahu Pískového vrchu na různých horizontech.
Většina těchto štol sloužila jako přístupové a únikové cesty, pro větrání dolu a také pro
jeho odvodňování. Veškerá dokumentace a provozní záznamy o těžbě od roku 1931 do roku
1945 byly zničeny.
Po ukončení 2. světové války v roce 1945 byl na dole
jmenován národní správce František Švarc z Domoušic a důvěrníkem Antonín Helzl, bytem
Kounov čís. 108. Důlním dozorcem a střelmistrem v jedné osobě byl pan Žáček. V té době
na dole pracovalo pouze 6 dělníků německé národnosti. Později na dole pracovalo okolo 20
dělníků v podzemí a okolo 6 žen na povrchu. Dobývky (komory) byly těženy pomocí střelných
prací. Jako trhavina byl používán Donarit a Dynamon, roznět byl prováděn rozbuškami Astryl.
Každý porub byl obsazen 2 rubači a 1 běhačem. Délka kolejí od předku k výsypce se ve svrchní
lávce pohybovala okolo 270 m, ve spodní lávce okolo 450 m. Větrání dolu bylo přirozené,
čerstvé větry proudily do dolu štolami na nejnižších horizontech, výdušné větry vystupovaly
z dolu svislou šachticí. V dole byly používány karbidové osvětlovací lampy. Nakládka byla
prováděna ručně do vozíků. Doprava vozíků štolou na nakládací rampu byla rovněž ruční.
Odvoz horniny ke zpracovateli byl zajišťován pomocí koňských potahů a později i traktorů
s valníkem nebo nákladním autem do železniční stanice Milostín a odtud po dráze ke konečnému
zpracovateli. Důl měl po válce oficiální název Hlinný důl čís. XV. v Kounově a organizačně
patřil pod České závody na těžbu kaolinu, jílů a lupků, národní podnik se sídlem oblastního
ředitelství v Podbořanech. Závodním byl jmenován ing. Ferdinand Henzler. Těžba probíhala v
ranních směnách, odpolední směna prováděla důlní údržbu. Natěžená zásoba byla také exportována
do Švýcarska a Itálie. V roce 1948 byla těžba na tomto dole ukončena.
V současné době jsou ústí štol a větrné jámy zavalené.
Jedna ze staveb na povrchu sloužících v minulosti hornické činnosti je upravena a využívána
jako rekreační objekt. V polovině 60. let bylo možno v lese Na rovinách ještě nalézt
volnou větrnou jámu obdélníkového průřezu na povrchu ohraničenou ocelovým lanem. V
současné době nám stopy po předchozí hornické činnosti připomínají propadliny na jihozápadním
ohraničení náhorní plošiny na rovinách. Porovnáním s důlní mapou z 31.12.1943 lze však
konstatovat, že ne všechna důlní díla a dobývky byly zavaleny. Ćást vyrubaného podzemního
prostoru není dosud zavalena a lze jen doufat, že pevnost zbytkových pilířů mezi dobývkami
a těžebními horizonty odolá působení času a destrukčních vlivů.
Těžba v oblasti pravé strany silnice Kounov - Nečemice
(před lesem) byla prováděna podzemním způsobem. Hlavním úvodním dílem byla štola. Těženy
byly rovněž nadložní jíly pro keramickou výrobu. Na tomto území se vyskytovala tzv. červená
a černá "hlinka" - jíl. Vlivem výskytu a výronu plynů zde došlo dle dobových záznamů ke
smrtelnému úrazu Rudolfa Turšnera.
TĚŽBA UHLÍ
Nejstarší doklad o zamýšleném dolování uhlí
z kounovské sloje je z roku 1550. Propůjčkou udělil císař Ferdinand I dne 1.8.1550
právo k dolování na kamenné uhlí v kraji žateckém, litoměřickém a slánském jáchymovskému
hornímu hejtmanovi. V oblasti Kounova a Janova je jako první připomínán důl pana
Nedvěda u Janova a jáma Na šneku u Janova (jedná se o označení místní pozemkové
tratě - Schneck nalézající se jihovýchodně od přilehlého křížení železnic Praha -
Chomutov a Rakovník - Louny). Jáma byla hluboká 33 m.
Další počátky dolování jsou připomínány z oblasti Mutějovic, Hředlí a Lhoty.
doly Bährenreiterovi severně od Mutějovic
důl Gutwirtův ve Lhotě · důl Svatý Jan hraběte Černína v Mutějovicích 1858
důl Ročovská panna Marie hraběte Černína v Mutějovicích 1858
důl Svatá Barbora T. Kroupy v Mutějovicích 1861
důl Svatý František J. Klátila v Mutějovicích 1863
důl Očištěné panny Marie Starka a spol. v Mutějovicích 1863
důl Svatý Dominik J. Ledvinky ve Hředlích 1864
důl Svatý Štěpán J. Minaříka ve Hředlích 1864
Souhrnně je tento způsob dolování kounovské
sloje charakterizován jako epocha malodolů. V některých uhelných revírech byly
malodoly likvidovány poměrně brzo, často již v průběhu 40. let 19. století. Bylo
tomu tak i na vlastním Kladensku, kde se brzy vyčerpaly zásoby uhlí na výchozech
slojí a zároveň byly otevřeny hlubší partie, takže málo kvalitní uhlí z blízkosti
povrchu se stalo z větší části neprodejným. Malodoly živořily i pod vlivem konkurence
levného hnědého uhlí ze severních Čech. Produktivita malodolů na Rakovnicku ke konci
70. let 19. století činila ve slabě až středněmocných slojích (kounovská sloj 70-80
cm) jen 800-900 q uhlí na horníka za rok. Některé doly na Rakovnicku těžily z hloubky
15-20 m ročně jen okolo 1.000 tun uhlí a to bez použití parních těžních strojů.
Poměrně zajímavé poznatky byly získány z popisu
inventáře a z údajů o hospodaření dolů Ferdinanda Jůny "Na Spravedlnosti" na Rakovnicku.
Údaje pochází z let 1868-1869 v souvislosti s jejich zamýšleným prodejem. Šachet bylo
celkem osm a jejich hloubka se pohybovala od 26-44 metrů. Nebyly vybaveny těžním strojem.
Těžbou vrátkem byli zaměstnáni 4 horníci. Těžilo se tedy jen jednou jámou. V inventáři
jámy "Na Kranichu" hluboké 44 m byl důlní vrátek, 30 m žebříků, 1 staré lano, 1 kolečko
a 3 vědra. Šachetní budova společná pro všechny jámy byla cihlová a střecha byla pokryta
taškami. V inventáři byly 3 vrtací tyče o délce 0,5 a 2 m, vrták a dláto, 2 plechové
lutny dlouhé 2 m, 1 starý ruční ventilátor a nástavec k němu, řetězy, 1 síto, ruční
pila, staré lano, kolečka a vědra. Těžba byla v roce 1868 nepravidelná. V lednu se
vytěžilo 2 000 Ctr., v červnu jen 620 Ctr., celkem za rok 1868 14 968 Ctr., tj. asi
7.500 q jde li o celní centy a přibližně 8.000 q jedná li se o vídeňskou míru, což
je pro Rakovnicko pravděpodobnější.
Z historie rakovnického dolování uhlí se uvádí,
že v polovině 19. století se uhlí ze Hředel přepravovalo koňskými povozy po cestě
zvané "Čejkovka" do Kačice, kde se překládalo na koněspřežní železnici. Rozchod této
železnice byl 1120 mm a litinové kolejnice dlouhé 2 m a vysoké 5 cm byly zpočátku
připevňovány na podélně kladené kamenné pražce ze žehrovického pískovce dubovými klíny,
později hřeby zalívanými do kamene sírou. V lesních úsecích byly kladeny pražce dřevěné.
Železniční spodek byl vybudován důkladně a například náspy měly kamenné jádro.
Pojem důlní míra se v rakousko uherské monarchii
používal do roku 1805 jako označení plochy propůjčky pro dobývání nerostu. Od té doby
až do vyhlášení československého horního zákona v roce 1957 se užíval název dolová míra.
Velikost dolové míry byla 45 116 m2, přičemž pro dobývání kamenného uhlí se udělovaly
nejméně dvě dolové míry (císařský patent čís. 146 z 23. května roku 1854 s účinností
od 1. listopadu 1854). Z dochovaných mapových podkladů zobrazujících žádosti o propůjčky
důlních měr lze vysledovat následující údaje o propůjčených dolových mírách v katastrálním
území Kounov:
Clemens I - VII, propůjčeno v roce 1863 Clemensu Roitovi (plochy se nalézají na
sever od školy v Kounově)
Josef I - VIII, propůjčeno v roce 1863 Jos. Hertelovi (plochy se nalézají
východně od Kounova, od potoka směrem na jih)
Ignazi I - VII, propůjčeno v roce 1871 Heinrichu Melichovi, podnikateli ze
Semil (plochy se nalézají jižně od křižovatky silnic Kounov - Janov a Kounov -
Milostín) a zasahují až k nádraží v Milostíně
Gallus, propůjčeno Anně Glaserové (plocha se nalézá v prostoru dnešního hřbitova
a na východ od něho)
Maria I - V, propůjčeno Josefu Hetzlovi
Josefi, propůjčeno firmě Křížek
Franzisci, propůjčeno nejprve panu Klátilovi, později Jos. Amlerovi
Thomas, propůjčeno Edlen von Stark
Friedrich, plocha se nalézá v prostoru dnešního zemědělského družstva, uhlí se
těžilo dvěma štolami vybudovanými v úklonu 16 stupňů
Anna Anton, propůjčeno Antonu Dreherovi
Laurenzi, propůjčeno Jos. Schellrichovi
Rochus, propůjčeno Jos. Hetzlovi, v roce 1924 je již uváděn Jos. Patta z Chorvatska
Maria Magdalena, propůjčeno Antonu Leistovi, v roce 1924 je již uváděn Konstantin
Grégr z Prahy
Je pravděpodobné, že v těchto propůjčkách bylo
zahájeno dolování, bohužel se doposud kromě map propůjček a několika údajů o úvodních
důlních dílech nepodařilo vypátrat dokumentaci o těžbě.
DOLY PROVOZOVANÉ NA KOUNOVSKÉM KATASTRU
Důl Adolf a Nová šachta později nazývaná Adolf II v Kounově
- Majitelem tohoto dolu byl Jan Nepomuk, kníže ze Schwarzenbergu.
Plnomocníkem byl ředitel dr. Walter Lex z Černé v Pošumaví. Funkci závodního tohoto
dolu vykonával ing. Otto Brázda z Kroučové. Důlním byl pan Josef Müller a pan Gochwind,
dozorcem na povrchu pan Josef Perkner, střelmistrem pan Ullmann, členem závodní rady
pan Josef Janský a Josef Dubina. Hloubka těžní jámy Adolf byla 38 m, jáma měla
obdélníkový průřez 1,5x4,0 m, měla dvě těžní oddělení, jedno lezné oddělení a byla
jámou výdušnou. Vtažná jáma byla situována 35 m jihozápadně od jámy těžné, byla
36 m hluboká, obdélníkového průřezu (1,0x1,3 m) a byla opatřena žebříky a povaly k
lezení. Touto jámou vstupovalo do dolu osazenstvo. Jízda mužstva na laně byla na
tomto dole zakázána. Dorozumívání mezi návěstným v dole, návěstným na povrchu a
strojníkem ve strojovně bylo prováděno pomocí drátu na jehož konci byl upevněn zvonec
a železné trubice. Průměrný výdělek kopáčů za směnu byl okolo 27 Kč, dělníků okolo
25 Kč. Na povrchu byla cáchovna, kotelna, třídička, strojovna, skladiště rozbušek,
skladiště karbidu a nádrž na vodu.
Dobývací metodou bylo stěnování se základkou.
Uhelná sloj (stěna) se do hloubky 80 cm v odpolední směně 16 kopáči ručně podřízla
(podkopala) a 8 rubačů tuto sloj ručně v ranní směně sbíjelo. Prostor mezi stěnou
a základkou byl asi 1,5 m. Tento pracovní cyklus se neustále opakoval. Střelné práce
byly prováděny trhavinou Dynamon I a roznět rozbuškami Astryl číslo 7. S natěženým
a naloženým uhlím odbíhali vozači až k jámě. Profil chodeb byl 1,15x1,70 m. Větrání
dolu bylo přirozené podporované parním potrubím vedoucím k dvěma parním čerpadlům o
výkonu 1.000 resp. 500 l/min u těžní jámy. Jelikož se v dole nevyskytovaly třaskavé
ani nedýchatelné plyny byly v dole používány karbidové osvětlovací lampy. Elektrické
osvětlovací lampy používali střelmistři. Složení ovzduší na výdušné chodbě tvořilo
20,40 % kyslíku, 79,29 % dusíku, 0,30 % dvojoxidu uhlíku a 0,01 % metanu. Teplota
vzduchu byla 14 stupňů Celsia. Svislá doprava materiálu po laně byla zajišťována
parním vrátkem. Druhý parní stroj obsluhoval provoz třídičky.
Důlní mapy byly vedeny v měřítku 1 : 1 000
a nebyly připojeny na státní triangulační síť. Důlní situace byla do mapy doplněna
k 31.12.1937. Používání staré důlní mapy bylo povoleno do 31.3.1938.
Důl Adolf II (Nová šachta) byl vyhlouben na
levé straně silnice Kounov - Lhota pod Džbánem (naproti bývalé cihelně), důl
Adolf I na pravé straně silnice (vedle cihelny). V roce 1935 byla jáma dolu Adolf
I byla v důsledku silných přítoků spodní vody již uzavřena a zasypána. Doprava
uhlí ke spotřebiteli byla zajišťována automobily a povozy.
Mocnost uhelné sloje 80-100 cm a výhřevnost
uhlí se pohybovala okolo 5.833 kcal. Celková plocha dolových polí byla 189 ha.
Důl byl založen v roce 1924. Těžba tohoto dolu je statisticky připomínána ještě
v roce 1935 a doložená kontrola báňského inspektorátu v Mostě byla provedena 7.
února 1938. Předpokládalo se v té době, že těžba bude ukončena 15. února 1938.
Proto veškeré osazenstvo dostalo dne 2. února 1938 výpověď.
Kantova štola
- Východně od dolu Adolf I byla v letech 1850-1880 u kounovské
cihelny vyražena tak zvaná Kantova štola. Její délka byla 250 m. Při jejím ražení
byly problémy s velkými přítoky spodní vody a tak byla ražba zastavena aniž se
dosáhlo uhelné sloje.
Důl Kateřina v Kounově
- Důl Kateřina tvořily ve své době dvě jámy - Kateřina I a
Kateřina II. Obě jámy byly jak jámami větrnými tak i těžnými. Jáma Kateřina I byla
situována cca 500 m západně od železniční stanice Kounov a sousedila těsně s kolejištěm
železniční tratě Rakovník - Louny. V současné době se na místě bývalého dolu nalézá
důlní odval v jehož sousedství je sklad uhlí. Jáma Kateřina II byla cca 700 m na jih
od jámy Kateřina I. Důlní odval je porostlý smíšenou listnatou kulturou, znatelná je
prosedlina po bývalé jámě. Obě jámy spojovala v minulosti visutá lanová dráha.
Důl Gallus v Kounově
- Majitelem tohoto dolu byla Mutějovická uhelnotěžná společnost,
s.r.o. Zplnomocněncem a závodním v jedné osobě byl B. Bayer. Důl byl situován východně
od kounovského hřbitova. Hloubka dolu byla 24 m a uhelná sloj zde dosahovala mocnosti
70 cm.
Důl Jáma I v Kounově
- Majitelem tohoto dolu byla Středočeská kamenouhelná společnost,
s.r.o. Zplnomocněncem byl Ing. Emil Rüger, závodním dolu byl František Hemprich. Hloubka
dolu byla 40 m, mocnost uhelné sloje se pohybovala od 60 do 80 cm, výhřevnost uhlí byla
v rozmezí 5.285-5.476 kcal.
Důl Jindřich v Kounově
- Majitelem dolu byl Jindřich Melich, Podmokly u Semil. Závodním
dolu byl ing. Jan Drba. Dolové míry Ignazi I-VII byly propůjčeny v roce 1871. Dolové
pole bylo situováno podél silnice z Kounova do Milostína. Důl byl otevřen v roce 1920
hloubením jámy cca 140 m jihozápadně od křižovatky silnic Kounov - Janov a Kounov -
Milostín. V současné době je zde rozsáhlé pole, ale v místě bývalé jámy je prosedlina
ve které se po deštích drží voda.
_________________________________
Pramen:
Kounovský zpravodaj č. 24
Dokumentační fond CMC