KOUNOVSKÝ ZPRAVODAJ č. 24


HORNICKÁ ČINNOST NA KOUNOVSKU


      Neopomenutelnou součástí historie obce Kounov je hornická činnost. Tu lze rozdělit do několika oborů. Jednak je to těžba stavebního kamene - opuky pro výstavbu domů, hospodářských budov a zpevňování cest, jednak těžba nadložních jílů pro keramickou výrobu a v minulosti to byla také těžba písků pro sklářskou výrobu. Nejvýznamnější hornickou činností na katastru obce Kounov je těžba černého uhlí.


GEOLOGIE ÚZEMÍ

      Sever katastru obce Kounov tvoří protáhlé návrší tabulovitého typu zvaného Rovina nalézající se na horizontu 526 m nad mořem. Toto návrší vyčnívá cca 60-70 m nad okolní terén a tvoří jej nazelenalé a rudohnědé permské sedimenty. Geograficky se jedná o pokračování pohoří Džbánu od kterého je na východě odděleno úzkou soutěskou zvanou Mutějovická vrata. Západní část návrší tvoří krátký jihozápadní výběžek zvaný Písečný vrch (Sandberg). Geologický průzkum této oblasti se intenzivněji prováděl od roku 1930. Byly to jednak průzkumné vrty, potom průzkumné šachtice a průzkumné štoly. Vyhodnocený geologický průzkum dokumentuje faciální proměnlivost sladkovodních cenomanských sedimentů. Nadloží tvoří souvrství červených jílů (línské vrstvy) s intenzívně červeně zbarvenými jíly ve střídavém uložení s pískovci. Pod nimi jsou souvrství šedých lupků mnohde proložených tzv. žíhanci (střídající se pruhy šedivého jílu a světle zbarvených vrstev písků s přimísenými slídovými lupínky). Jejich mocnost přesahuje místy až 30 m. Důlní otvírky u Kounova potvrzují existenci dvojí časově oddělené jílové sedimentace ve sladkovodním cenomanu lokalizovanou současně nad sebou. Tyto příznivé petrografické podmínky umožnily v minulosti těžbu těchto jílů pro keramickou výrobu.

      Pod tercierními a permskými vrstvami se nalézá karbonské souvrství. Bezprostřední nadloží uhelné sloje tvoří tzv. bělka nad níž se zpravidla vyskytuje hořlavá bituminosní břidlice tzv. švartna - živičnatý lupek tmavé hnědočerné barvy značné pevnosti a pružnosti o mocnosti 8-15 cm. Pro svou značnou pevnost a pružnost se nedobývala a ponechávala se jako strop porubů. Je dobře obrobitelná, takže Keltové z ní v minulosti vyráběli ozdobné předměty. V oblasti Kounova je toto souvrství reprezentované tzv. kounovskou slojí. Jedná se o svrchní kamenouhelnou sloj slánského souvrství. Dříve byla též pojmenovaná jako slánská visutá sloj. Je vyvinutá a uložená v dlouhém územním pruhu o šířce cca 2,5 km a délce cca 50 km táhnoucím se od Přílep přes Slaný ke Knovízi a Zvoleněvsi. Ohraničení výskytu kounovské sloje se ještě v 80. letech minulého století nedalo přesně specifikovat. Severním směrem se v té době prováděl geologický průzkum. Jižní ohraničení je dáno přirozeným výchozem sloje na povrchu a dále je vyznačeno již opuštěnými důlními díly a odvaly z nich. Severní ohraničení probíhá od východu k západu od Lobče - Nelahozevsi přes Neuměřice, Kamenný Most, Zvoleněves, Podlešín, Knovíz, Jemníky, Studeněves, Hvězdu, Srbeč, Kroučovou, Hředle, Mutějovice, Kounov, Veclov, Kněževes a Oráčov.


UHELNÁ SLOJ

      Kounovská sloj spadá stratigraficky do slánských vrstev, které tvoří tzv. III. pásmo svrchního šedého souvrství svrchního stefanienu - svrchní karbon. Svrchní šedé čili slánské souvrství se skládá z jemnozrnných tmavošedých lupků. Četné jsou vložky slídnatých arkóz, které se dobývají pro keramický průmysl. Vedle nich se vyskytují hořlavé živičné lupky, které se nacházejí nad hlavou kounovské uhelné sloje a nazývají se švartna. Tato vrstva obsahuje fosilie ryb.

      Celková mocnost slánského souvrství je až 250 m. Podle názoru Němejce (1934) a Havleny (1964) jsou kounovské vrstvy vrstvami nacházejícími se mezi ledeckými vrstvami a bází líňského souvrství. Kounovské vrstvy jsou 14,5-82,9 m mocné a obsahují slojky až těžitelné sloje, k nimž patří i líňská slojka A. Friče. Souslojí se dělí na dvě skupiny. Ve spodní skupině jsou 1-3 slojky, provázené 1-2 polohami vůdčího světlého tufitického proplástku zvaného kamínek. Nejvyšší slojka má mezi Kounovem a Jedomělicemi a u Chotíkova ve stropu bitumenní pelokarbonát - švartnu. Svrchní skupinu tvoří 1-2 slojky.

Profil kamenouhelné sloje v okolí Kounova:
0,02 m mourovitý přihnědlý uhel 0,07 m bílá nazelenalá maznice 0,15 m uhlí 0,15 m maznice 0,20 m uhlí horní lávka 0,07 m kamínek 0,50 m uhlí dolní lávka

      Přibližně ve středu sloje se nalézá tzv. kamínek, který je v západní části mocný 7-10 cm a východním směrem narůstá do mocnosti až 8 m. Mocnost uhelné sloje je v západní části průměrně 0,6-0,8 m, ve východní části 0,8-0,9 m, maximální mocnost 1,2-1,4 m. Nový vrtný průzkum severním směrem ověřil průběh kounovské sloje o mocnosti 1-2 m. Od roku 1967 byla exploatace kounovské sloje pro neefektivnost zastaralých provozů zastavena.

Charakteristiky:
  • nadložní pískovce jsou vodonosné
  • hloubka uložení kamenouhelné sloje západně od Kounova je 26-30 m a směrem ke Kounovu se hloubka snižuje
  • podloží kamenouhelné sloje tvoří šedivé nabotnavé jíly se zřetelnými šupinkami slídy
  • uhlí je křehké, až 25 % tvoří uhlí o zrnitosti 0-13 mm
  • výhřevnost uhlí je proměnná 4000-5000 kcal - méně mocná sloj má uhlí kvalitnější, tvrdší a lesklejší s lasturovým lomem
  • uhlí je charakteristické vysokou vlhkostí a popelnatostí
  • uhlí hoří pro vysoký obsah plynu dlouhým plamenem
  • obsah plynu byl 35 m3 ve 100 kg mokrého uhlí
  • nehodí se pro výrobu koksu (vyrobený koks je pískovitý, rozpadavý)
  • při delším uložení uhlí na vzduchu se odpařuje voda, odplynovává se, uhlí se rozpadává a ztrácí na kvalitě
  • některé kounovské studny procházejí uhelnou slojí
  • švartna se vyskytuje až východně od kounovského hřbitova
  • uhelnou slojí probíhá významná tektonická porucha ve směru sever-jih a nalézá se v oblasti křížení silnice Kounov - Lhota se státní dráhou
  • mocnost uhelné sloje po obou stranách poruchy vzrůstá až na 120 cm (jinak má v okolí Kounova mocnost 95 cm včetně 7 cm kamínku)
  • západně od poruchy je sloj značně vyrubaná bývalým hlubinným dolem Adolf



  • KAOLINICKÉ PÍSKY

          V roce 1948 provedly Spojené sedlecko-vildštejnské závody kaolinové a hlinné, n.p. na jihovýchodním svahu Pískového vrchu průzkumnou šachtici. Vyhodnocený průzkum potvrdil výskyt poměrně čistých, bílých, slabě kaolinických písků.


    TĚŽBA SKLÁŘSKÝCH PÍSKŮ

          V jižním výběžku Písečného vrchu jsou ve vyšší stěně zastižitelné cenomanské pískovce. Tyto pískovce obsahují velice nízký obsah železa (až 0,02 %) a z toho důvodu jsou vhodné pro sklářskou výrobu. Pro velkoobjemovou těžbu těchto písků zde chybí jeden předpoklad a to dostatek čisté vody na praní a další úpravu písků. Přesto byly v minulosti tyto písky těženy firmou Schottenhammel z Košťan. Těžba písků je doložena ještě v roce 1926.


    TĚŽBA STAVEBNÍHO KAMENE

          Těžba stavebního kamene byla prováděna lomovým způsobem těžby a probíhala již od středověku. V bezprostředním okolí Kounova se v minulosti nenacházely žádné významnější lomy na těžbu stavebního kamene. Pro stavby byly částečně využívány jílovce tvořící odval při těžbě jílů pro keramickou výrobu. Menší opukový lom se v minulosti vyskytoval v místě nad poutním kostelíkem svatého Vojtěcha, kde se těžily spodnoturonské opuky mořského nebo brakického původu.


    TĚŽBA JÍLŮ PRO KERAMICKOU VÝROBU

          Z dosud prostudovaných a doložitelných zdrojů lze na katastru obce Kounov identifikovat tři lokality, kde se hlubinným způsobem těžily jíly pro keramickou výrobu.

          Těžbu v oblasti bývalého poutního kostela sv. Vojtěcha po 2. světové válce prováděly Podbořanské kaolinové a hlinkové závody, Podbořany. Ředitelem závodu byl do 30.9.1953 Václav Šťastný, od 1.10.1953 ing. Jiří Bernklau. Od 1.7.1957 jsou Podbořanské kaolinové a hlinkové závody, Podbořany zařazeny pod Kadaňské keramické závody, Kadaň. Podnikovým ředitelem Kadaňských keramických závodů, Kadaň byl v té době Josef Jungman. Vedoucím závodní správy v Podbořanech zůstal ing. Jiří Bernklau.

          Těžba byla prováděna hlubinným způsobem. Hlavním úvodním dílem byla dnes již zasypaná štola. V prostoru Na rovinách byl proveden vrt, který sloužil jako výdušná jáma. Dnes lze napravo od polní cesty vedoucí od kostela sv. Vojtěcha k hájovně Rovina vidět zbytky zaústěné pažnice, kterou proudily na povrch výdušné větry.

          Dobývky (komory) byly těženy pomocí střelných prací. Nakládka natěžené horniny byla prováděna ručně do vozíků. Doprava vozíků štolou na nakládací rampu byla rovněž ruční. Odvoz horniny ke zpracovateli obstarávaly v minulosti koňské povozy, později traktory s valníky nebo i nákladní auta.

          V současné době je ústí štoly zavalené. V prostoru před ústím štoly jsou ještě zbytky betonových pilířů nakládací rampy.

          Těžbu jílů v oblasti Pískového vrchu (Sandberg) prováděla německá firma Eberle und Company z Chebu od roku 1931. Těžba byla prováděna podzemním způsobem těžby. Důl měl tři těžební patra z nichž první patro bylo v hloubce cca 32 m pod povrchem o mocnosti jílové vrstvy 1,2-1,5 m barvy černé a světlé, druhé patro v hloubce cca 40 m pod povrchem o mocnosti jílové vrstvy 7,0 m barvy světlé a třetí patro v hloubce cca 48 m pod povrchem. Dobývací metodou bylo pilířování na zával. Z důlně měřické dokumentace zůstala zachovaná důlní mapa v měřítku 1 : 1 000 zobrazující důlní situaci k 31.12.1943.

          Zobrazovací síť je v místní soustavě, nulový bod souřadnicové soustavy (zobrazovacího systému) je na mapě vyznačen a pravděpodobně byl stabilizován v terénu. Výškový systém není uveden, ale může se pravděpodobně jednat o systém jaderský.

          Hlavním úvodním dílem byly štoly (celkem jich bylo dle mapové dokumentace 7 štol) zaústěné do svahu Pískového vrchu na různých horizontech. Většina těchto štol sloužila jako přístupové a únikové cesty, pro větrání dolu a také pro jeho odvodňování. Veškerá dokumentace a provozní záznamy o těžbě od roku 1931 do roku 1945 byly zničeny.

          Po ukončení 2. světové války v roce 1945 byl na dole jmenován národní správce František Švarc z Domoušic a důvěrníkem Antonín Helzl, bytem Kounov čís. 108. Důlním dozorcem a střelmistrem v jedné osobě byl pan Žáček. V té době na dole pracovalo pouze 6 dělníků německé národnosti. Později na dole pracovalo okolo 20 dělníků v podzemí a okolo 6 žen na povrchu. Dobývky (komory) byly těženy pomocí střelných prací. Jako trhavina byl používán Donarit a Dynamon, roznět byl prováděn rozbuškami Astryl. Každý porub byl obsazen 2 rubači a 1 běhačem. Délka kolejí od předku k výsypce se ve svrchní lávce pohybovala okolo 270 m, ve spodní lávce okolo 450 m. Větrání dolu bylo přirozené, čerstvé větry proudily do dolu štolami na nejnižších horizontech, výdušné větry vystupovaly z dolu svislou šachticí. V dole byly používány karbidové osvětlovací lampy. Nakládka byla prováděna ručně do vozíků. Doprava vozíků štolou na nakládací rampu byla rovněž ruční. Odvoz horniny ke zpracovateli byl zajišťován pomocí koňských potahů a později i traktorů s valníkem nebo nákladním autem do železniční stanice Milostín a odtud po dráze ke konečnému zpracovateli. Důl měl po válce oficiální název Hlinný důl čís. XV. v Kounově a organizačně patřil pod České závody na těžbu kaolinu, jílů a lupků, národní podnik se sídlem oblastního ředitelství v Podbořanech. Závodním byl jmenován ing. Ferdinand Henzler. Těžba probíhala v ranních směnách, odpolední směna prováděla důlní údržbu. Natěžená zásoba byla také exportována do Švýcarska a Itálie. V roce 1948 byla těžba na tomto dole ukončena.

          V současné době jsou ústí štol a větrné jámy zavalené. Jedna ze staveb na povrchu sloužících v minulosti hornické činnosti je upravena a využívána jako rekreační objekt. V polovině 60. let bylo možno v lese Na rovinách ještě nalézt volnou větrnou jámu obdélníkového průřezu na povrchu ohraničenou ocelovým lanem. V současné době nám stopy po předchozí hornické činnosti připomínají propadliny na jihozápadním ohraničení náhorní plošiny na rovinách. Porovnáním s důlní mapou z 31.12.1943 lze však konstatovat, že ne všechna důlní díla a dobývky byly zavaleny. Ćást vyrubaného podzemního prostoru není dosud zavalena a lze jen doufat, že pevnost zbytkových pilířů mezi dobývkami a těžebními horizonty odolá působení času a destrukčních vlivů.

          Těžba v oblasti pravé strany silnice Kounov - Nečemice (před lesem) byla prováděna podzemním způsobem. Hlavním úvodním dílem byla štola. Těženy byly rovněž nadložní jíly pro keramickou výrobu. Na tomto území se vyskytovala tzv. červená a černá "hlinka" - jíl. Vlivem výskytu a výronu plynů zde došlo dle dobových záznamů ke smrtelnému úrazu Rudolfa Turšnera.


    TĚŽBA UHLÍ

          Nejstarší doklad o zamýšleném dolování uhlí z kounovské sloje je z roku 1550. Propůjčkou udělil císař Ferdinand I dne 1.8.1550 právo k dolování na kamenné uhlí v kraji žateckém, litoměřickém a slánském jáchymovskému hornímu hejtmanovi. V oblasti Kounova a Janova je jako první připomínán důl pana Nedvěda u Janova a jáma Na šneku u Janova (jedná se o označení místní pozemkové tratě - Schneck nalézající se jihovýchodně od přilehlého křížení železnic Praha - Chomutov a Rakovník - Louny). Jáma byla hluboká 33 m.

    Další počátky dolování jsou připomínány z oblasti Mutějovic, Hředlí a Lhoty.
  • doly Bährenreiterovi severně od Mutějovic
  • důl Gutwirtův ve Lhotě · důl Svatý Jan hraběte Černína v Mutějovicích 1858
  • důl Ročovská panna Marie hraběte Černína v Mutějovicích 1858
  • důl Svatá Barbora T. Kroupy v Mutějovicích 1861
  • důl Svatý František J. Klátila v Mutějovicích 1863
  • důl Očištěné panny Marie Starka a spol. v Mutějovicích 1863
  • důl Svatý Dominik J. Ledvinky ve Hředlích 1864
  • důl Svatý Štěpán J. Minaříka ve Hředlích 1864


  •       Souhrnně je tento způsob dolování kounovské sloje charakterizován jako epocha malodolů. V některých uhelných revírech byly malodoly likvidovány poměrně brzo, často již v průběhu 40. let 19. století. Bylo tomu tak i na vlastním Kladensku, kde se brzy vyčerpaly zásoby uhlí na výchozech slojí a zároveň byly otevřeny hlubší partie, takže málo kvalitní uhlí z blízkosti povrchu se stalo z větší části neprodejným. Malodoly živořily i pod vlivem konkurence levného hnědého uhlí ze severních Čech. Produktivita malodolů na Rakovnicku ke konci 70. let 19. století činila ve slabě až středněmocných slojích (kounovská sloj 70-80 cm) jen 800-900 q uhlí na horníka za rok. Některé doly na Rakovnicku těžily z hloubky 15-20 m ročně jen okolo 1.000 tun uhlí a to bez použití parních těžních strojů.

          Poměrně zajímavé poznatky byly získány z popisu inventáře a z údajů o hospodaření dolů Ferdinanda Jůny "Na Spravedlnosti" na Rakovnicku. Údaje pochází z let 1868-1869 v souvislosti s jejich zamýšleným prodejem. Šachet bylo celkem osm a jejich hloubka se pohybovala od 26-44 metrů. Nebyly vybaveny těžním strojem. Těžbou vrátkem byli zaměstnáni 4 horníci. Těžilo se tedy jen jednou jámou. V inventáři jámy "Na Kranichu" hluboké 44 m byl důlní vrátek, 30 m žebříků, 1 staré lano, 1 kolečko a 3 vědra. Šachetní budova společná pro všechny jámy byla cihlová a střecha byla pokryta taškami. V inventáři byly 3 vrtací tyče o délce 0,5 a 2 m, vrták a dláto, 2 plechové lutny dlouhé 2 m, 1 starý ruční ventilátor a nástavec k němu, řetězy, 1 síto, ruční pila, staré lano, kolečka a vědra. Těžba byla v roce 1868 nepravidelná. V lednu se vytěžilo 2 000 Ctr., v červnu jen 620 Ctr., celkem za rok 1868 14 968 Ctr., tj. asi 7.500 q jde li o celní centy a přibližně 8.000 q jedná li se o vídeňskou míru, což je pro Rakovnicko pravděpodobnější.

          Z historie rakovnického dolování uhlí se uvádí, že v polovině 19. století se uhlí ze Hředel přepravovalo koňskými povozy po cestě zvané "Čejkovka" do Kačice, kde se překládalo na koněspřežní železnici. Rozchod této železnice byl 1120 mm a litinové kolejnice dlouhé 2 m a vysoké 5 cm byly zpočátku připevňovány na podélně kladené kamenné pražce ze žehrovického pískovce dubovými klíny, později hřeby zalívanými do kamene sírou. V lesních úsecích byly kladeny pražce dřevěné. Železniční spodek byl vybudován důkladně a například náspy měly kamenné jádro.

          Pojem důlní míra se v rakousko uherské monarchii používal do roku 1805 jako označení plochy propůjčky pro dobývání nerostu. Od té doby až do vyhlášení československého horního zákona v roce 1957 se užíval název dolová míra. Velikost dolové míry byla 45 116 m2, přičemž pro dobývání kamenného uhlí se udělovaly nejméně dvě dolové míry (císařský patent čís. 146 z 23. května roku 1854 s účinností od 1. listopadu 1854). Z dochovaných mapových podkladů zobrazujících žádosti o propůjčky důlních měr lze vysledovat následující údaje o propůjčených dolových mírách v katastrálním území Kounov:
  • Clemens I - VII, propůjčeno v roce 1863 Clemensu Roitovi (plochy se nalézají na sever od školy v Kounově)
  • Josef I - VIII, propůjčeno v roce 1863 Jos. Hertelovi (plochy se nalézají východně od Kounova, od potoka směrem na jih)
  • Ignazi I - VII, propůjčeno v roce 1871 Heinrichu Melichovi, podnikateli ze Semil (plochy se nalézají jižně od křižovatky silnic Kounov - Janov a Kounov - Milostín) a zasahují až k nádraží v Milostíně
  • Gallus, propůjčeno Anně Glaserové (plocha se nalézá v prostoru dnešního hřbitova a na východ od něho)
  • Maria I - V, propůjčeno Josefu Hetzlovi
  • Josefi, propůjčeno firmě Křížek
  • Franzisci, propůjčeno nejprve panu Klátilovi, později Jos. Amlerovi
  • Thomas, propůjčeno Edlen von Stark
  • Friedrich, plocha se nalézá v prostoru dnešního zemědělského družstva, uhlí se těžilo dvěma štolami vybudovanými v úklonu 16 stupňů
  • Anna Anton, propůjčeno Antonu Dreherovi
  • Laurenzi, propůjčeno Jos. Schellrichovi
  • Rochus, propůjčeno Jos. Hetzlovi, v roce 1924 je již uváděn Jos. Patta z Chorvatska
  • Maria Magdalena, propůjčeno Antonu Leistovi, v roce 1924 je již uváděn Konstantin Grégr z Prahy


  •       Je pravděpodobné, že v těchto propůjčkách bylo zahájeno dolování, bohužel se doposud kromě map propůjček a několika údajů o úvodních důlních dílech nepodařilo vypátrat dokumentaci o těžbě.


    DOLY PROVOZOVANÉ NA KOUNOVSKÉM KATASTRU

    Důl Adolf a Nová šachta později nazývaná Adolf II v Kounově   -  Majitelem tohoto dolu byl Jan Nepomuk, kníže ze Schwarzenbergu. Plnomocníkem byl ředitel dr. Walter Lex z Černé v Pošumaví. Funkci závodního tohoto dolu vykonával ing. Otto Brázda z Kroučové. Důlním byl pan Josef Müller a pan Gochwind, dozorcem na povrchu pan Josef Perkner, střelmistrem pan Ullmann, členem závodní rady pan Josef Janský a Josef Dubina. Hloubka těžní jámy Adolf byla 38 m, jáma měla obdélníkový průřez 1,5x4,0 m, měla dvě těžní oddělení, jedno lezné oddělení a byla jámou výdušnou. Vtažná jáma byla situována 35 m jihozápadně od jámy těžné, byla 36 m hluboká, obdélníkového průřezu (1,0x1,3 m) a byla opatřena žebříky a povaly k lezení. Touto jámou vstupovalo do dolu osazenstvo. Jízda mužstva na laně byla na tomto dole zakázána. Dorozumívání mezi návěstným v dole, návěstným na povrchu a strojníkem ve strojovně bylo prováděno pomocí drátu na jehož konci byl upevněn zvonec a železné trubice. Průměrný výdělek kopáčů za směnu byl okolo 27 Kč, dělníků okolo 25 Kč. Na povrchu byla cáchovna, kotelna, třídička, strojovna, skladiště rozbušek, skladiště karbidu a nádrž na vodu.

          Dobývací metodou bylo stěnování se základkou. Uhelná sloj (stěna) se do hloubky 80 cm v odpolední směně 16 kopáči ručně podřízla (podkopala) a 8 rubačů tuto sloj ručně v ranní směně sbíjelo. Prostor mezi stěnou a základkou byl asi 1,5 m. Tento pracovní cyklus se neustále opakoval. Střelné práce byly prováděny trhavinou Dynamon I a roznět rozbuškami Astryl číslo 7. S natěženým a naloženým uhlím odbíhali vozači až k jámě. Profil chodeb byl 1,15x1,70 m. Větrání dolu bylo přirozené podporované parním potrubím vedoucím k dvěma parním čerpadlům o výkonu 1.000 resp. 500 l/min u těžní jámy. Jelikož se v dole nevyskytovaly třaskavé ani nedýchatelné plyny byly v dole používány karbidové osvětlovací lampy. Elektrické osvětlovací lampy používali střelmistři. Složení ovzduší na výdušné chodbě tvořilo 20,40 % kyslíku, 79,29 % dusíku, 0,30 % dvojoxidu uhlíku a 0,01 % metanu. Teplota vzduchu byla 14 stupňů Celsia. Svislá doprava materiálu po laně byla zajišťována parním vrátkem. Druhý parní stroj obsluhoval provoz třídičky.

          Důlní mapy byly vedeny v měřítku 1 : 1 000 a nebyly připojeny na státní triangulační síť. Důlní situace byla do mapy doplněna k 31.12.1937. Používání staré důlní mapy bylo povoleno do 31.3.1938.

          Důl Adolf II (Nová šachta) byl vyhlouben na levé straně silnice Kounov - Lhota pod Džbánem (naproti bývalé cihelně), důl Adolf I na pravé straně silnice (vedle cihelny). V roce 1935 byla jáma dolu Adolf I byla v důsledku silných přítoků spodní vody již uzavřena a zasypána. Doprava uhlí ke spotřebiteli byla zajišťována automobily a povozy.

          Mocnost uhelné sloje 80-100 cm a výhřevnost uhlí se pohybovala okolo 5.833 kcal. Celková plocha dolových polí byla 189 ha. Důl byl založen v roce 1924. Těžba tohoto dolu je statisticky připomínána ještě v roce 1935 a doložená kontrola báňského inspektorátu v Mostě byla provedena 7. února 1938. Předpokládalo se v té době, že těžba bude ukončena 15. února 1938. Proto veškeré osazenstvo dostalo dne 2. února 1938 výpověď.

    Kantova štola  -  Východně od dolu Adolf I byla v letech 1850-1880 u kounovské cihelny vyražena tak zvaná Kantova štola. Její délka byla 250 m. Při jejím ražení byly problémy s velkými přítoky spodní vody a tak byla ražba zastavena aniž se dosáhlo uhelné sloje.

    Důl Kateřina v Kounově   -  Důl Kateřina tvořily ve své době dvě jámy - Kateřina I a Kateřina II. Obě jámy byly jak jámami větrnými tak i těžnými. Jáma Kateřina I byla situována cca 500 m západně od železniční stanice Kounov a sousedila těsně s kolejištěm železniční tratě Rakovník - Louny. V současné době se na místě bývalého dolu nalézá důlní odval v jehož sousedství je sklad uhlí. Jáma Kateřina II byla cca 700 m na jih od jámy Kateřina I. Důlní odval je porostlý smíšenou listnatou kulturou, znatelná je prosedlina po bývalé jámě. Obě jámy spojovala v minulosti visutá lanová dráha.

    Důl Gallus v Kounově   -  Majitelem tohoto dolu byla Mutějovická uhelnotěžná společnost, s.r.o. Zplnomocněncem a závodním v jedné osobě byl B. Bayer. Důl byl situován východně od kounovského hřbitova. Hloubka dolu byla 24 m a uhelná sloj zde dosahovala mocnosti 70 cm.

    Důl Jáma I v Kounově   -  Majitelem tohoto dolu byla Středočeská kamenouhelná společnost, s.r.o. Zplnomocněncem byl Ing. Emil Rüger, závodním dolu byl František Hemprich. Hloubka dolu byla 40 m, mocnost uhelné sloje se pohybovala od 60 do 80 cm, výhřevnost uhlí byla v rozmezí 5.285-5.476 kcal.

    Důl Jindřich v Kounově   -  Majitelem dolu byl Jindřich Melich, Podmokly u Semil. Závodním dolu byl ing. Jan Drba. Dolové míry Ignazi I-VII byly propůjčeny v roce 1871. Dolové pole bylo situováno podél silnice z Kounova do Milostína. Důl byl otevřen v roce 1920 hloubením jámy cca 140 m jihozápadně od křižovatky silnic Kounov - Janov a Kounov - Milostín. V současné době je zde rozsáhlé pole, ale v místě bývalé jámy je prosedlina ve které se po deštích drží voda.



    K01
    Stěnový porub s hřeblovým dopravníkem v kounovské sloji
    (ilustrační foto z dolu Richard ve Hředlích)




    K02
    Těžba uhlí v kounovské sloji pneumatickým sbíjením
    (ilustrační foto z dolu Richard ve Hředlích
    )



    K03
    Těžba uhelným kombajnem v kounovské sloji
    (ilustrační foto z dolu Richard ve Hředlích)




    _________________________________
    Pramen:
    Kounovský zpravodaj č. 24
    Dokumentační fond CMC




    logo

    CZECH MINING CLUB
    2008
    TOPlist