Dolování v okolí Slaného můžeme rozdělit
na několik časových období i na různá místa výskytu uhelných slojí. Dá se říci, že na
počátku tohoto století končí až na výjimky éra rozsáhlého dolování na kounovské sloji,
na Slánsku zvané Slánská nebo též Visutá slánská sloj.
V samotném městě Slaný byl v provozu důl
Caroli, též "Karlův důl", do roku 1904. Založil jej již v r. 1830 majitel blahotického
panství Karel Ferdinand baron z Puetany. Původní štola odkryla sloj patrně již v r. 1820.
V r. 1867 přešel prodejem na barona Wernera Bedřicha Riese ze Stallburgu, též majitele
slánského cukrovaru. Po jeho smrti v 90. letech 19. století koupila důlní podnik firma
Deutsch a Hass z Pešti. V následujícím období změnil ještě několikrát majitele, chátral,
až se přiblížil jeho konec. Pro zanedbanou údržbu a zastaralé provozní zařízení nebyl
schopen konkurence. Byl to největší a nejdéle provozovaný důl na kounovské sloji na Slánsku.
Kromě původní štoly měl později 85 m hlubokou těžní jámu a dvě jámy větrní. Mocnost sloje
byla okolo 80 cm.
U obce Studeněves (Studněves) byl v provozu
důl Luisa smečenského hraběte Jindřicha Clam-Martinice. Důl byl zastaven pro vyčerpání
(údajně po požáru nebyl obnoven) 1. dubna 1903 a nahrazen stejnojmenným dolem u Bysně.
Ani tento důl neměl dlouhého trvání a po zhroucení těžní jámy i s věží v r. 1920 nebyl
obnoven a byl zatopen. Tím vlastně dlouhodobé dolování smečenské vrchnosti na Slánsku
skončilo. Dolový majetek převzal později, asi v r. 1924, nový těžař Jindřich Marek.
Další hornickou lokalitou byla oblast Pozdeň,
Hřešice, Ostrov-Bor. U Pozdně to byly doly Svatovítské kapituly, které těžily uhlí pro své
panství a něco pro klobucký cukrovar. Na Ostrově koupilo důl František od dědiců po Františku
Hamouzovi Sdružení kladenských horníků v Ostrově. Tito bývalí horníci z dolu Mayrau ve
Vinařicích, propuštění po velké stávce v r. 1900, jej provozovali víceméně sezonně od roku
1900 do r. 1904. Nakonec zkrachovali hlavně pro nepříznivé poměry s důlní vodou. Těžař Jindřich
Marek zaznamenal ještě několik jmen podnikatelů v této oblasti.
Éra malodolů na kounovské sloji, někdy zvané
Visutá slánská sloj, začala na konci 18. století a trvala po celé 19. století. Jenom jam a štol,
které měly své jméno, bylo napočítáno ke stovce. Po přelomu 19. a 20. století jejich éra až na
výjimky doznívala. Malé oživení nastalo ještě v době nacistické okupace (1939-1945), kdy byly
některé obnoveny nebo nově otevřeny. V letech 1944-1945 byl provozován důl Vojtěch v Hřešicích,
v letech 1945-1946 štola Lorenc v Hřešicích. V r. 1914 byl založen důl Anna v Pozdni, poprvé
skončil asi v r. 1919, po obnově uzavřen v r. 1946. Důl Union v Hřešicích (založený v r. 1929)
nepřežil nastávající hospodářskou krizi na počátku třicátých let. Také doly Míla 1 a Míla 2 na
Ostrově, patřící původně Emilu a B. Pondělíčkovým, když přešly do majetku J. Jiskry a Al. Bergera,
byly v letech 1942-1946 obnoveny.
Vůbec nejvytrvalejším těžařem v oblasti Jedomělice,
Libovice, Plchov byl Jindřich Marek (nar. 1871). Jeho rodina zde dolovala již asi od roku 1830.
Na přelomu století, v roce 1899, si pronajal od společnosti "Humboldt" několik důlních měr u Plchova
a začal stavět důl Emilii a současně prováděl likvidaci dolu Jiří, pojmenovaném po jeho bratrovi.
Jáma Emilie sloužila po čtyřech letech jako větrní pro důl Plchov, vyhloubený původně společností
"Humboldt". O činnosti této společnosti bude ještě zmínka.
Od 1. července 1903 začal Jindřich Marek hloubit
nový důl v Záboří, mezi Jedomělicemi a Libovicemi, kde v hloubce 117,3 m narazil 25. ledna 1905
na sloj. Jáma byla zděná, kruhového průřezu o průměru 3 m. Tento centrální důl nesl jméno Jindřich.
V r. 1917 otevřel Jindřich Marek důl Jiřina v
Libovicích, který byl již v r. 1924 elektrifikován a následně byl připojen na elektrickou síť
i důl Jindřich v Jedomělicích. Již v r. 1930 uvažoval Jindřich Marek o projektu elektrárny, která
by zužitkovala uhelnou substanci na místě, ale zůstalo jen u úvah.
V době největší deprese ve 30. letech byly na
kounovské sloji v činnosti jen doly Jindřich a doly Svatovítské kapituly v Pozdni.
Protože neměl Jindřich Marek rodinného nástupce,
převedl 19. ledna 1940 podnik ve svých 69 letech do rukou státní báňské správy. Podnikem se rozumí
důl Jindřich včetně jámy Jiřina. Jindřich Marek byl cílevědomým a nesmírně vytrvalým těžařem na
slánských malodolech, vedl svůj podnik celkem úspěšně celých 53 let. (Znalec historie zdejšího
dolování F. J. Rež uvádí, že Marek projevil v korespondenci zájem o dolování ještě v r. 1956, v
době, kdy dožíval v Palo Alto v USA.)
Od 1. června 1941 byla hloubena nová jáma v
Libovicích, která nesla jméno Jiřina 2, byla 60 m hluboká. Jáma Jiřina 1 byla zastavena v roce
1944. Těžba na dole Jindřich byla ukončena v r. 1945 a jáma zrušena asi v roce 1951.
V letech 1947 až 1949 byla kounovská (slánská)
sloj prozkoumávána 12 vrty u obcí Pozdeň a Jedomělice. Již v roce 1947 se začala hloubit těžní
jáma Pozdeň, hluboká 86 m a následně výdušná jáma Pozdeň. Po roce 1953 bylo vyvrtáno dalších 9 vrtů,
jejichž výsledky se neshodovaly se staršími vrty a zjistilo se, že je sloj v podstatě nedobyvatelná.
V r. 1954 byly obě jámy uzavřeny, aniž by se zahájila těžba. Byla to zmařená investice.
Po roce 1948 byl důl Jiřina 2 jediný důl, který
těžil kounovskou sloj ve slánské oblasti. Dobývalo se stěnováním s foukanou základkou. V roce 1953
se začal hloubit důl Lotouš jako pomocný důl pro důl Jiřina 2 v Libovicích; dohlouben byl v r. 1963.
Avšak už za tři roky byl uzavřen spolu s dolem Jiřina 2 pro nerentabilní provoz. Tím definitivně
skončila éra malodolů na Slánsku.
NOVODOBÁ SLÁNSKÁ PÁNEV
Dnešní slánská pánev, jak ji známe z průzkumu
a hloubení dolu Slaný, tvoří předěl mezi vlastní Kladensko-rakovnickou pánví a Roudnickou pánví.
Slánské ložisko černého uhlí je sice součástí kladenské pánve středočeské limnické oblasti, ale
pro její rozsah (více jak 50 km2) a předpokládané uhelné zásoby, vyčíslené na
150 mil. tun bilančních zásob, ji můžeme označit za samostatnou pánev.
Novodobá slánská pánev se prozkoumávala
soustavně od roku 1955 na tzv. "hluboké sloje". Nachází se v prostoru severně od Slaného, svým
jižním okrajem zasahuje pod město Slaný. Existence těchto slojí byla tušena již v minulém století,
ale zklamání, které nastalo po vyhloubení dolu Humboldt v Jemníkách, na delší dobu odsunulo zájem
o tyto sloje. Důl byl hluboký 509 m, vyhlouben byl "naslepo", bez geologického průzkumu a dostihl
vlastně tzv. "Smečensko-velvarský hřbet", kde byly vyvinuty pouze reprezentanti řady slojek,
nedobyvatelné mocnosti a kvality. Společnost Humboldt, která měla na Slánsku položeno velké
množství "kutacích kruhů", snad 740, pokračovala nadále v hledání. V letech 1902-1903 vrtala u
jámy Plchov a v hloubce 739 m byla navrtána sloj nejasné mocnosti (patrně chybou obsluhy). V té
době bylo těžké ověřit ji jiným způsobem.
V letech 1908 a 1909 dal hrabě Clam-Martinic
vrtat uhlí ve Studeněvsi, kde byla v hloubce 749 m údajně nalezena sloj 3,6 m mocná. Novými
vrty však nebyl tento stav potvrzen.
V roce 1913 vrtala společnost Humboldt u Zlonic,
tam byla v hloubce 984,7 m zastižena sloj 1,17 m mocná a v hloubce 1.240 m sloj s plyny o
mocnosti 3,2 m. V hloubce 1.291,6 m sloj s proplástky o celkové mocnosti 4,65 m; dovrtáno
bylo do hloubky 1.340,5 m. Tento vrt prokázal, že "hluboké sloje" (někdy nazývané severní
křídlo kladenské sloje) sahají až ke Zlonicím.
Teprve v roce 1958 byly navrtány u Dolína sloje
o dobyvatelné mocnosti a kvalitě v hloubce okolo 1.100 m. Tím začalo pozitivní ověřování této
pánve a po 45 letech byl potvrzen zlonický vrt z r. 1913. Kromě ojedinělých starých vrtů bylo
v letech 1957-1967 odvrtáno 29 vrtů až do podloží. V letech 1974-1979 bylo odvrtáno dalších 24
vrtů o celkové metráži přes 25 tisíc metrů.
Slánská pánev obsahuje nejenom v minulosti
těženou kounovskou sloj, ale především tzv. "hluboké sloje". Tyto byly v minulém století jen tušené
a teprve v r. 1979 je bylo možno označit za předběžně prozkoumané.
"KLADENSKÉ VELKODOLY NA SLÁNSKU"
Tento název je jen zdánlivě zavádějící a následně
bude objasněn. C.k. Revírní úřad ve Slaném zahájil činnost 31. července 1871 pro okresní
hejtmanství slánské, lounské a mělnické. Většina tehdy nově zakládaných dolů v nynějším
"Kladenském revíru" byla tehdy založena na katastrálním území obcí slánského okresu. Tento
revír se až do roku 1960, kdy byl slánský okres sloučen s okresem kladenským, oprávněně
nazýval "Kladensko-slánský revír".
Ke slánskému okresu patřily obce Libušín,
Vinařice, Motyčín, Hnidousy, Pchery a Cvrčovice a s nimi všechny zdejší velkodoly. V katastrálním
území Libušín to byly: důl Schoeller, důl Max a dvojdůl Jan. V katastrálním území Vinařice důl
Barré a dvojdůl Mayrau-Robert; v katastru Hnidousy důl Ronna; v katastru Pchery důl Theodor a na
katastru Cvrčovice dvojdůl Ferdinand. Všechny tyto doly těžily tzv. Hlavní kladenskou sloj
(geologicky též Svrchní radnickou sloj) ve značných hloubkách, vlastně v nejhlubších partiích
na tomto kladensko-slánském pomezí.
Všechny spadaly do působnosti Revírního báňského
úřadu ve Slaném a byly vyhloubeny v poslední čtvrtině 19. století. Jako první byl v letech 1872-1876
vyhlouben důl Barré, patřící Společnosti státní dráhy. Následoval důl Mayrau (hloubený v letech
1874-1877), který patřil Pražské železářské společnosti. Jeho druhá jáma Robert byla vyhloubena
v letech 1881-1884. V letech 1882-1886 vyhloubila Společnost státní dráhy důl Ronna v Hnidousích.
V Libušíně vyhloubila Mirošovsko-libušínská společnost v letech 1885-1899 obě jámy dolu Jan.
Následoval důl Max Pražské železářské společnosti vyhloubený v letech 1888-1890. Další důl byl
důl Theodor ve Pcherách hloubený v letech 1897-1901 Společností státní dráhy. Dokonce i obě jámy
dolu Ferdinand ve Cvrčovicích, dohloubené v r. 1875 Císařskými buštěhradskými doly, které po roce
1882 získala Společnost buštěhradské dráhy, byly na území slánského okresu. Posledním velkodolem
před začátkem 20. století byl důl Schoeller v Libušíně, hloubený tehdy již
Mirošovsko-libušínsko-svatoňovickým těžařstvem v letech 1899-1902. Do dvacátého století vstoupila
většina výše uvedených dolů s plně rozvinutou těžbou černého uhlí.
Město Kladno sice bylo v roce 1898 povýšeno na
Královské horní město, ale větší podíl těžby se již tehdy realizoval z dolů na území slánského okresu.
Po ukončení těžby na dole Amálie v centru Kladna v r. 1896, v majetku Pražské železářské společnosti,
měla tato na kladenském katastru pouze ředitelství.
Jmenované doly se zcela vymykají představám o
slánských malodolech, kde pracovalo nejvýše několik desítek horníků, přičemž mocnost kounovské
sloje jen zcela výjimečně přesahovala 1,0 m, stejně jako hloubky výjimečně přesahovaly 100 m.
Naproti tomu doly na Hlavní kladenské sloji byly hluboké 400 až 500 m a mocnost sloje např. na
dole Mayrau byla 8 až 9 m. Provozovány byly finančně silnými společnostmi za značných nákladů
na jejich vybudování. Také životnost takto vybudovaných jam se nepočítala na roky, ale na
desetiletí a tři z nich přesáhly dobu trvání provozu 100 let. Mayrau byl provozován do roku
1997, tedy 123 let. Důl Ronna rovněž do roku 1997, celkem 115 let, a současný poslední těžební
důl na Kladensku, důl Schoeller, oslavil letos kulaté výročí 100 let trvání.
Po celou první polovinu 20. století byl tehdejší
slánský okres nejproduktivnějším středočeským okresem v těžbě uhlí před kladenským a rakovnickým.
Rokem 1960, kdy byl slánský okres sloučen s kladenským, končí pro tuto oblast pojem Kladensko-slánský
revír a stává se jednoznačně Kladenským revírem. Na scénu však přichází novodobý název "Slánská pánev".
V 70. letech zvítězil názor, že prozkoumávané
slánské ložisko nahradí po roce 2000 dožívající Kladenský revír. O výstavbě dolu Slaný v rámci
geologického průzkumu bylo rozhodnuto usnesením předsednictva federální vlády ČSSR č. 311/1976.
Ještě v živé paměti jsou hloubicí těžní věže,
které vévodily "Na hájích" městu Slaný. Podle města byl také nově založený velkodůl nazván. Jeho
historie však skončila dřív, než vlastně začala.
Od roku 1979 do r. 1991 byly vyhloubeny dvě
mohutné kruhové jámy o světlém průřezu (průměru) 8,5 m. V porovnání s jámou Jindřich v Jedomělicích
nebo jámou Robert ve Vinařicích, které měly průměr 3,0 m, byl plošný průřez jam dolu Slaný osmkrát
větší. Bylo to proto, aby bylo možno jimi přivést dostatečné množství vzduchu k odvětrávání
budoucího rozsáhlého dolového pole. Skipová jáma dosáhla hloubky 1.007 m, klecová jáma pak
hloubky 921,2 m.
Při náročném hloubení byly v jamách zastiženy
tyto dobyvatelné sloje: v hloubce 961 m 305 cm mocná sloj Dolínská; v hloubce 968,1 m 180 cm
mocná sloj Meziložní kladenská; v hloubce 977,3 m 225 cm mocná sloj Hlavní kladenská.
V průběhu hloubení obou jam byly zaznamenány
plynodynamické úkazy, projevující se průtržemi hornin a plynů, které nebyly předtím v
Kladensko-rakovnicko-slánském revíru nikdy zjištěny. Jejich nebezpečnost spočívala v tom, že
oxyd uhličitý (CO2) byl naakumulován ve vrstvách hrubozrnných pískovců překrytých
nepropustnými vrstvami jílovců. Tyto vrstvy se nepodařilo odplynovat předvrtáváním maloprofilovými
degazačními vrty. Podle některých hypotéz nastalo působením tlaku plynu k "ucpání" všech pórů v
okolí těchto vývrtů. Teprve celoplošná trhací práce na dně jam iniciovala průtrže hornin a plynů.
Naštěstí se to vždy odehrálo bez přítomnosti lidí.
Hloubkové rozčlenění slánského ložiska je velmi
značné. Vyznačuje se zastoupením všech čtyř svrchnokarbonských souvrství o celkové mocnosti
1.000-1.200 m. Při vrtném průzkumu slánského ložiska byla u Bysně zjištěna kounovská sloj v
hloubce 42,1 m. Nejhlouběji uložená dobyvatelná sloj ve vrtu Zlonice 1 pak v hloubce 1.378,05 m.
Kounovská sloj byla navrtána v největší hloubce 439 m. Staré dobývky kounovské sloje v minulosti
jen výjimečně přesahovaly hloubku 150 m. V novém dole se s těžbou Kounovské (Slánské) sloje
neuvažovalo pro její malou mocnost a obtížné těžební podmínky.
V místě hloubených jam dolu Slaný je celková mocnost
karbonu 923,7 m. Pokryv tvoří křídové sedimenty. Svrchní část otrubských vrstev je v místech hloubených
jam tektonicky redukována, takže zde chybí kounovské souslojí.
Při hloubení jam dolu Slaný bylo zaznamenáno devět
průtrží na skipové jámě a dvě průtrže plynů na klecové jámě. Pro tyto nepříznivé plynodynamické
poměry, které by si nepochybně vyžádaly zvýšené ekonomické náklady a náročná provozně technická
řešení, bylo od pokračování v otvírce tohoto ložiska upuštěno. Jeho exploatace zůstává výzvou
pro příští století.
Rozhodnutím Obvodního báňského úřadu v Kladně ze
dne 29.3.1993 byla povolena likvidace jam zasypáním.
V dnešním pojetí odlišujeme jednoznačně Kladenskou
pánev, která se dotěžuje a jejíž životnost se odhaduje na roky, nepočítáme-li problematickou
třebusicko-želenickou část a vlastní novodobou Slánskou pánev, těžebně dosud nedotčenou. Ponecháváme
mimo nejsvrchnější "slánskou sloj" a něco málo tun vytěžených při hloubení obou jam dolu Slaný.
Původní záměr, že uhlí z dolu Slaný nahradí
dožívající Kladenský revír, se neuskutečnil, a tak konzerva sluneční energie z dávné minulosti bude
čekat na své možné využití někdy v budoucnosti. Snad zůstane toto uhlí i pro dobu, kdy se naplní teze,
že uhlí je především chemickou surovinou.
PRAMENY A LITERATURA:
Klener Jiří, Tři desetiletí od objevu slojí černého uhlí Westfálského stáří na Slánsku, Uhlí č. 11, Praha 1988.
Marek Jindřich, Slánská visutá sloj 1885-1940, Slaný 1940.
Paděra Zdeněk, Z minulosti a současnosti hornictví na Slánsku, Příbram 1984.
Rež F. J., Starotěžař Josef Průša na Ostrově, rkp. Vinařice 1958
Vach Jiří, Polach Vojtěch, Geologicko-technické poměry slánského uhelného ložiska, Uhlí č. 3, Praha 1973.
Vach Jiří, Geologické poměry slánské pánve, Sb. konf., Rosice 1979.
