DOLOVÁNÍ ZLATA V JÍLOVÉM (1596-1968) 2/2

(předchozí část)

      V roce 1701 podával nejvyšší mincmistr zprávu o celkových poměrech v Jílovém a doporučoval, aby bylo město osvobozeno od povinnosti ubytovávat a živit vojsko, aby bylo povoleno použít peníze získané z kontribuce a daně z nápojů na obnovu dolování. Protože v Jílovém byla velká chudoba a nedostatek potravin, navrhl, aby řezníci v okolí povinně dodávali dobytek do Jílového bez placení mýta a tím by bylo maso levnější. Také vorařům, kteří plavili dříví po Sázavě, mělo být nařízeno hlásit se jako zastara v městě a nabídnout potřebné dříví. Hornímu úřadu měl být dán pokyn, aby nepovoloval zpracovávat haldy a aby se raději investovalo do hlubinného dolování. Dále navrhl, aby se pokračovalo v otevírání štoly, která by odvodnila důl Římská říše, Šlojíř a Kuklík. Domníval se, že překážkou pro dolování je i skutečnost, že Česnavské pohoří jihozápadně od Studeného není již královským majetkem a patří k břežanskému panství. Znepokojovalo ho též, že ani Žampašský mlýn a Plyml nejsou královským majetkem, nýbrž majetkem svatovítské kapituly.

      Slibně se rozbíhající práce byly v roce 1704 zbrzděny úmrtím hormistra Bittnera. V prosinci byl podán návrh na obsazení místa jílovského hormistra. Uvažovalo se o Ignáci Antonínovi Putzovi, Jiřím Tomáši Puschovi, Tobiášu Mullerovi a kašperskohorském měřiči a prubéři Janu Jiřím Printzovi. Z navržených kandidátů byl začátkem roku 1705 vybrán Printz jako nejschopnější.

      Již za jeho vedení jílovského horního úřadu se začalo v roce 1705 pracovat níže a hlouběji, než byly Kocourská štola. Úřední měřič zjistil, že dobývky z této štoly jdou pod Sázavu a že se tam dá očekávat jen chudší ruda. Provedené zkoušky jeho domněnku plně potvrdily. Avšak kašperskohorský propírač zlata prováděl zkoušky uherskou metodou a zjistil, že touto metodou by se dalo získat více zlata a práce by byla rentabilnější.

      Na dole sv. Michal u Sázavy pracovalo nové těžařstvo pod vedením Antonína Rudolfa Dvořáka z Boosu, založené Ignácem Ferdinandem Schönpflugem, pražským měšťanem a bývalým jílovským primátorem. V tomto těžařstvu se účastnila podíly též jílovská obec. Důl byl hlouben pod hladinou Sázavy, a proto zde hrozilo zaplavování vodou. Přesto se zde pracovalo ve větší míře, přibývalo horníků, kteří si stavěli ve Studeném domky a rozrůstala se i osada. Těžařstvo mělo též vlastní stoupu a v roce 1708 si zakoupilo bývalou starou vyhořelou radnici, v níž zřídilo vlastní tavírnu. O rok později si těžařstvo dokonce postavilo vlastní pivovar. Těžařstvo pracovalo úspěšně a s dobrými výtěžky, takže roku 1710 razilo bronzové pamětní peníze velikosti pětidukátů, a od roku 1712 do 1715 byly v pražské mincovně raženy dokonce jílovské dukáty ze zlata z dolu Michal. Dvořákovo těžařstvo podnikalo také na horní Kocourské štole. Když na ní přestal pracovat Valdštejn, získávalo týdně 2-3 loty zlata. V roce 1717 dodalo do pražské mincovny za 119 dukátů zlata. Poslední dodávku zlata za 20 dukátů dodalo 12. ledna 1718, potom těžařstvo zaniklo.

      Dne 13. ledna 1710 požádal o propůjčku na důl sv. Anna, nazvaný později Sancta Maria de Victoria - Marie Vítězná, se všemi oprávněními, tj. náleznou jámou a oběma prvními mírami, vodou a stoupou největší malíř českého baroka Petr Brandl pro sebe a spolutěžaře Arnošta Siegla, švábského komisaře proviantu, Ferdinanda Bergra, zlatníka, Ferdinanda Weinera, krejčího a měšťana Starého Města pražského. Jílovský hormistr Jan Jiří Printz propůjčku potvrdil 20. ledna 1710. Důlní podíly v tomto těžařstvu měli většinou pražští úředníci a řemeslníci. Brandlovo těžařstvo bylo velmi úspěšné. Hned druhý den narazilo na pěknou zlatou rudu a nalezlo vzorek v ceně 125 dukátů. Též v dalších letech mělo zisky. Zdá se však, že Brandl nebyl typ podnikatele organizátora, protože již v roce 1714 si stěžuje Bedřich z Manhartu, podílník Brandlova těžařstva, které mělo propůjčku též na mariánské Sluneční žíle, na štole sv. Rafael, na dole sv. Michal, sv. Josef, sv. Barbora, že jsou špatné zisky, nepořádně vedené účty a divoké poměry. Stížnosti a pravděpodobně i malé zisky odradily Brandla od dalšího podnikání. Prokazatelně vlastnil Brandl podíly do 30. února 1715. Pro neshody s ostatními společníky a špatné vyúčtování se však později vedení vzdal.

      Dne 14. června 1710 byla Brandlovi potvrzena další propůjčka "v městě ve strouze v Chmelničkách" včetně tekoucí vody se všemi právy podle platného českého horního řádu. O rok později 22. září 1711 získal Brandl ještě další propůjčku pod "Hrobským návrším" na hluboké dědičné štole sv. Barbora na levém břehu Sázavy. Zároveň žádal o svobodný přívoz na Sázavě, svobodné cesty, stezky, stoupu, vypíradlo a tekoucí vodu, v rozsahu, jak to měli propůjčeno a užívali předchozí majitelé. Členy tohoto třiceti sedmi členného těžařstva byli někteří podílníci dolu Marie Vítězná, jako Angermayer a Lana a také známý malíř Jan Jakub Stevens ze Steinfelsu. Avšak ani v tomto těžařstvu se neúčastnil Brandl dlouho. Bohémská povaha, ekonomická nekázeň a zřejmě i rodinné poměry (rozešel se s manželkou) způsobily, že jako těžař nebyl úspěšný. Poslední nepřímá zmínka o jeho účasti na dolování v Jílovém je z roku 1721. 3. března se totiž omlouvá pražské konzistoři, že se nemůže dostavit na její předvolání, protože se musí účastnit hornické komise v Jílovém.

      Nové merkantilistické snahy, které se snažil prosazovat Josef I., byly poněkud zbrzděny nástupem Karla VI. na trůn. I když nepřál radikálnějším správní a politickým změnám, kritický stav státní pokladny nutil hledat nové cesty k získání příjmů. Nové názorové proudy začaly pronikat i do montánní sféry. Obrátila se pozoronost též ke zkoumání možnosti povznést a obnovit české hornictví, které v minulosti přinášelo tolik potřebné a dosti značné příjmy státním financím. Uvažovalo se i o rozšíření přímé účasti státu na dolování. Slušné nálezy zlata některých těžařstev v Jílovém začátkem 18. století dávaly naději na dobré zisky, a proto, aby podnítil zájem těžařů, slíbil Karel VI., že budou zachována všechna dosavadní horní práva. Komorní úředníci dostali pokyn, aby provedli prohlídku všech dolů v Čechách.

      Do Jílového se vypravil nejvyšší mincmistr hrabě z Pöttingu s nově jmenovaným administrátorem úřadu nejvyššího hormistra a později mincmistrem Janem Františkem Lauerem. Shledali, že je zde nedostatek odborně zdatných pracovníků, kteří by mohli řídit hornictví, a že horníci je nechtějí poslouchat, a že nestačí řádně zajistit a spravovat horní práce. Vytýkali i městu, že o horníky nepečuje a nezajišťuje pro ně vhodné byty, takže 10 horníků se odstěhovalo. V Pöttingově zprávě se uvádí, že v Jílovém pracuje 3.000 horníků. Zdá se však, že při čistopisu zprávy došlo k omylu připsáním nuly. I 300 horníků by totiž v porovnání s předchozím i následným počtem bylo dosti vysoké číslo.

      Komisaři prohlédli i staré práce na Hodinářově štole a nařídili hnát ji proti dolu Římská říše. Od roku 1714 pracoval na ní pražský měšťan Ferdinand Berger a do roku 1725 bylo zde získáno zlato v hodnotě 2.680 zlatých.

      Zjištění komisařů o neschopnosti jílovských úředníků potvrzují i stížnosti na tehdejšího hormistra Printze v roce 1713. Dobré zdání komorní účtárny k těmto stížnostem shrnuje skutečnosti a konstatuje, že Printz není horník, že říkal těžařům, že "z jílovského zlata nikdy nic nebude", že nestačí na řízení dolů v Jílovém i Kašperských Horách, že navštěvuje víc hospody než doly a že se o velikonocích popral s horním písařem. Proto úředníci účtárny doporučili odvolat jej z funkce. Poslali návrh na nové kandidáty, Ferdinanda Scharfa, dosavadního přísežného, Helmicha a Františka Arietiniho. Otázkou se zabýval i administrátor Lauer a v září 1714 navrhl nejvyššímu mincmistrovi zřídit v Jílovém samostatný horní úřad: má-li být v pořádku revír, v němž se dobývá tak ušlechtilý kov jako v Jílovém a kde je třeba dodržovat horní řády, práva a zvyky, kde se musí žádat o propůjčky, potvrzovat kaliště, prodlužovat je, udělovat lhůty, nově hledat žíly, kde se platí mnoha lidem za práci, skládají peníze na důlní podíly (cupusy) a doplatky, provádí se vyúčtování šachet a štol, kde se provádějí prohlídky žil a puklin, prohlížejí doly, zásoby v dolech, cechové domy, dohlíží se na stoupy, hutě a tavírny, řeší se spory mezi domácími a cizími těžaři a povolují se příspěvky na dolování, je nezbytné, aby dobře a řádně fungoval správní aparát. Dosavadní hormistr Printz neměl ani potřebné hornické znalosti, ani osobní schopnosti zastat všechny tyto povinnosti, a tím vznikaly rozepře a také ztráty. Lauer uváděl, že se zpracovávaly chudé rudy, "a kam přišlo zlato, že se ani neodvažuje říci". Dále se ve své zprávě zabýval jednotlivými osobami navrženými komorou na místo jílovského hormistra. Prvního z kandidátů Bergera nedoporučil, nezdál se mu dost schopný. František Arietini byl horním písařem a na hormistra se též nehodí. Jan David Hamel, dosavadní šichtmistr v Jílovém je schopný, ale rozumí spíše "dolování a získávání kamenného uhlí", rovněž Jiří Tomáš Pusch, příbramský hormistr, není vhodný, protože jílovské poměry vzhledem k starým pracím a obtížím při zpracování rudy jsou hornicky složité.

      Na místo jílovského hormistra doporučil Jana Filipa Miesla, horního přísežného z Jáchymova, který dělal důlního, znal doly Vysoká jedle a Zlatý kůň v Jáchymově, vyznal se v získávání stříbra a kobaltu, byl dobrý měřič a zhotovil sám mapu. Pro jeho jmenování mluvila i skutečnost, že byl v nejlepších letech, neobyčejně pilný a snaživý a měl bohaté zkušenosti. Zároveň upozornil, že v Jílovém, které leží blízko Prahy, je velice draho, a je proto třeba zvýšit jílovskému hormistrovi plat na 350 zlatých, přísežným na 250 a hornímu písaři na 100 zlatých ročně.

      K Lauerovu návrhu jmenovat Miesla se přiklonila i česká komora. V listopadu 1714 nařídila dvorská komora ustavit v Jílovém horní úřad, který by spravoval i doly v Kníně, a jmenoval do funkce Jana Filipa Miesla. Hamel, který zastával hornické funkce v Erfurtu, byl jmenován horním písařem. O definitivním obsazení úřadu se však jednalo ještě v dalším roce. V roce 1715 byl jmenován hormistrem definitivně Miesl a od 2. čtvrtletí 1716 horním přísežným Jan Bedřich Dörffl.

      Obsazení nového horního úřadu zkušenými horními odborníky znamenalo stabilizaci jílovského dolování a přivedlo nemalou měrou k rozvoji těžby i dobrým ziskům.

      V roce 1718 se sám císař Karel VI. účastnil dolování 8 podíly na dole sv. Barbora a cupusy (poplatky na důlní podíly) se platily z daně z nápojů. Chtěl svou účastí pobídnout domácí i cizí těžaře k účasti na dolování v Jílovém. A skutečně jílovská obec v témže roce naložila 16 podílů na štole sv. Barbory, 8 majitelů po 1 cupusu, 11 měšťanů mělo po polovině podílu a 26 jílovských občanů po 1/4 podílu. Zbývající podíly měla nakládat jílovská obec. Když však Jílovským nebylo povoleno, aby daně mohly být věnovány na dolování, těžařstvo se rozpadlo.

      Nově ustavené těžařstvé, jehož členy byli též Jan Josef a František Josef hrabata Valdštejnové, pokračovalo v roce 1718 v práci na dole sv. Michal, kde pracovalo dříve Dvořákovo těžařstvo, a to se ziskem. Celkem bylo odevzdáno ze tří dolů za 5 let za 1.309 a 3/4 dukátu zlata. Další odvádění ustalo pro spory mezi Valdštejnem a majitelem dolnobřežanského panství, na němž doly ležely, pražským arcibiskupem hrabětem z Kuenburku. Ten koupil toto panství v roce 1715 od hrabat z Trautmansdorfů a chtěl na svém panství sám podnikat. Proto poslal v roce 1720 své lidi na Valdštejnovy horníky. Valdštejnové ustoupili a arcibiskup těžil v dole sv. Michal s malým osazenstvem a získával ročně za 240-360 důkátů zlata, z něhož dával zhotovovat kostelní náčiní. V roce 1721 zřídil v Dolních Břežanech dokonce vlastní horní úřad. Avšak v roce 1735 bylo celé dílo náhle zatopeno vodou.

      Podle průvodní zprávy a popisu k mapě se v roce 1719 pracovalo na Hodinářově štole ve Studeném, v dolech sv. Trojice, sv. František a Římská říše v Pepřském pohoří a na odžilcích Nanebevzetí Panny Marie, sv. Ondřej a sv. Bartoloměj v Česnavském pohoří. Dále zpráva uvádí důl Krásná Marie, důl a štolu svaté Trojice a do té doby neprokutaný odžilek žíly sv. Trojice zvaný Nanebevzetí Panny Marie.

      Když se Valdštejnové stáhli z prací na dole sv. Michal, začali obnovovací dílo na Kocouru. 25. června 1720 byla Janu Valdštejnovi potvrzena propůjčka na nálezný důl v nadloží Kocourského pásma.

      Za správce svých dolů ustanovil Valdštejn zkušeného horního odborníka, jílovského hormistra Miesla. Ten dal po prohlídce starých kocourských prací vyčerpat vodu ze starých hloubení a zkoušet žilovinu. Podle Mieslovy rady zmáhal Valdštejn stařiny a nazval je důl sv. Jan Nepomucký a další staré hloubení sv. Vojtěch. Pokoušel se odvodnit staré práce na Kocourské štole hlubší štolou. Dal si upravit propůjčku na důl sv. Jan Nepomucký, 1. horní a 3. horní míry, a na důl sv. Vojtěch se 7 horními a 2 dolními mírami a blízko něho na důl nazvaný Valdštejnský dům se 2 horními mírami. Kocourská štola byla vyčištěna v délce 300 láter.

      Přestože se Miesl všemožně snažil rozšířit jílovské dolování a zavádět nové pracovní postupy, neušel kritice. Vytýkalo se mu, že zavádí shánění a čištění zlata rtutí. Ve své zprávě z roku 1717 se proti osočování hájil a uváděl, že vypíráním a drcením rudy nelze zamezit ztrátám jemného zlata. Psal, že i když se po odstranění uherských pecí situace poněkud zlepšila, jak lze doložit ve stoupě hrabat Valdštejnů, stále jsou velké ztráty jemného zlata i na novějších splávcích s hrubými plachtami. Prováděl zkoušky s amalgamací bez předchozího marnotratného vypírání zlata a doporučil zavést ji. Ze vzorků od hraběte Valdštejna, v nichž bylo vidět zlato a zlatá smetana, získal z centu 14 lotů, tj. ze 100 centů 7 hřiven 8 lotů.

      Hrabě Valdštejn dal v roce 1721 vystavět a zřídit nákladem 1.285 zlatých rýnských starou kocourskou stoupu při ústí Studenského potoka do Sázavy, protože v císařském amalgamačním mlýně žádal úředník svatovítské kapituly z Lešan neoprávněný poplatek, a když ho nedostal, dal rozkopat přívodní vodní strouhu. Koncem roku měl Valdštejn ve všech dolech pěkné křemeny se zlatem, zejména v dole Jan Nepomucký. A také v dalším roce. Proto na paměť zahájení těžby zlata v Kocourské štole na dole sv. Jan Nepomucký dal hrabě Josef Valdštejn, nejvyšší maršálek a jílovský těžař, razit pamětní peníze v hodnotě pětidukátů a dvoudukátů. 6. března 1722 a 5. prosince 1722 udělila mu dvorská komora povolení razit z jílovského zlata v pražské mincovně pětidukáty, čtyřdukáty, dvoudukáty a dukáty, a to na dobu 3 let. Také v roce 1727 razil Valdštejn z vytěženého zlata dukáty a dvoudukáty.

      Prokazatelné zisky z jílovských dolů podnítily znovu zájem Karla VI. o dolování v Jílovém. Dal si vypracovat návrh, který zpracoval Jan Fr. Lauer, administrátor úřadu nejvyššího hormistra a od roku 1727 i mincmistra, a navrhl odvodnit jílovské stařiny hlubokou štolou. Měla být použita štola sv. Michal, dlouhá 24 láter, která ležela v úrovni Sázavy. Nová štola měla jít pod dolem Marie Vítězná a pod starými pracemi na Šlojíři. V roce 1724 dal Karel VI. pokyn dvorské komoře, aby 40 horníků razilo hlubokou dědičnou štolu od Sázavy, a to ve dvou 12 hodinových směnách, protože je naděje na zisk 1.000 zlatých ročně. Ještě v témže roce bylo zahájeno ražení štoly, na níž se zpočátku přispívalo 3.000 zlatých z horní pokladny. Na tomto podniku se podílelo i město Jílové, které se konečně dočkalo uznání svých horních práv, a velkou naději na dostatek práce vzbudil i mezi chudými horníky. Proto když v roce 1725 přijela císařská komise, jejímiž členy byl Filip Krakovský z Kolovrat, František Lauer a Salomeon Bernard Riegert, přivítali ji jílovští horníci slavnostním průvodem, který čítal na 200 lidí.

      Byla odkoupena štola sv. Michal od arcibiskupa z Kuenburku a štola pojmenována dědičná hluboká štola Karla VI. Štola měla podejít staré práce na Kocourském pásmu a odvodnit je. Sledovala střední svatomichalský odžilek až pod západní část studenského údolí a odtud vedla obloukem k nadloží Kocourské žíly, a to 31 a 1/2 látra hlouběji pod Kocourskou štolu. Odváděla též vodu z Valdštejnových prací na Kocourské štole. Když po proražení štoly Karla VI. do kocourských stařin vytekla ze štoly voda, bylo v Kocourské štole nalezeno staré hloubení asi 10 láter od sv. Jana Nepomuckého, nazvané důl sv. Prokop. Všude zde byly rozsáhlé vyrubané prostory, které byly ještě rozšiřovány i pod štolu a dostaly pojmenování Jezulátko.

      Do konce roku 1729 dosáhly zmáhací práce na Kocourské štole asi 100 láter od ústí až k Jezulátku. Přestalo se pracovat na dolech sv. Josef a sv. Jan Nepomucký a pokračovalo se hlavně v dole sv. Vojtěch. Bylo zde zaměstnáno 36 dělníků.

      Když v dubnu 1731 zemřel hrabě Jan Josef Valdštejn, pokračovala v jeho díle dcera Marie Anna, respektive její manžel Josef Vilém Arnošt Kníže z Fürstenberku. Začal pracovat systematičtěji a s větším počtem osazenstva. Zaměstnával 69 lidí, z toho 27 horníků a odevzdal přes 50 lotů zlata. Kromě toho bylo získáno ještě 8 centů šlichu, který byl poslán ke zpracování do Horního Litvínova a získalo se z nich 5 a 1/2 lotu zlata. Celkem byl v roce 1731 přebytek 153 zlatých.

      I v dalších letech pracoval Fürstenberk dosti intenzívně. V roce 1734 zaměstnával 48 lidí, a to účetního, 2 důlní, 15 horníků, 9 hornických učňů, 15 hašplířů (pracovali u rumpálu) s pomocníky a 6 osob ve stoupě. V horních partiích byl hlouben důl sv. Vojtěch 14 láter s výlohami 1.000 zlatých. Marně se snažili nalézt novou žílu. V prostorách pod štolou pracovalo jen několik lidí nejprve 2, později 4-8, ale nalezli pěkné křemeny se zlatem. Valdštejn a později jeho dcera zde (podle zprávy z 5. července 1735) vytěžili 50 hřiven zlata, tj. 12,5 kg. Těžilo se tolik, že byly kryty výlohy. Důl Jan Nepomucký byl v roce 1737 udržován jako lezná jáma. V hloubce 25 láter byl spojen s chodbou a dolem sv. Prokop, hlubokým 13 a 1/2 látra a dosahujícím až ke štole Karla VI.

      V roce 1730 byla prudkým deštěm odkryta žíla Nejsvětější Trojice a hned na povrchu bylo nalezeno viditelné zlato. V hloubce 1/2 látra byla o mocnosti 8 palců. Z 8 láter vytěžené rudy bylo vyrobeno na 1.180 florénů.

      Také na dole Marie Vítězná pokračovalo dolování i po rozpadu Brandlova těžařstva. Za 17 let se zde získalo zlata za 31.850 zlatých 29 krejcarů. Zlato se zde nalézalo v bohatých závalcích, tzv falech. Tak například v roce 1727 byl získán vzorek, který obsahoval za 50 dukátů zlata, a krátce na to zastižen pucek rudy prorostlý zlatem a jakoby obalený zlatým plechem, jehož cena byla 2.606 florénů. Od roku 1731 se účastnilo dolování na Marii Vítězné také město Jílové.

      V třicátých letech 18. století pracovaly v jílovských dolech desítky důlních, horníků, hornických učňů, běhačů, pacholků, strážných, propíračů rudy, zaměstnanců stoup a pražíren. Diferenciace prací vyžadovala i přesné stanovení úkolů a povinností. Aby nedocházelo ke sporům, vydal horní úřad v roce 1738 řád pro důlní, horníky a ostatní zaměstnance v jílovských státních provozech. V 10 bodech shrnoval jen jejich povinnosti, neobsahoval však žádná jejich práva. Všichni byli povinni pomodlit se společně před zahájením každé směny. Druhý bod ustanovoval, aby horní i stoupoví důlní (štajgři), horní kováři, hlídači a horníci plnili rozkazy představených. Další, aby horníci a jejich pomocníci při těžbě dodržovali příkazy důlních a v jejich nepřítomnosti dozorců. Čtvrtý bod určoval, aby důlní při odevzdávání týdenních výkazů hlásili zameškané směny, aby se neproplácely a při opakovaných aby byly stanoveny tresty. V případě jedné nebo více zameškaných a řádně neomluvených směn měl být viník napomenut. Podle 6. bodu důlní dohlíželi, aby horníci na čelbách a lomech pilně pracovali načisto a třídili rudu od křemene. Další bod stanovil, že důlní nebo jiní pracovníci neměli bez vědomí horního úřadu zakládat vyrubané prostory hlušinou. Osmý bod určoval přesné povinnosti důlních v jednotlivých provozech, např. důlní Václav Böhmel z císařské dědičné štoly dohlížel na obě štoly, důlní Mates Procházka měl dohlížet na provoz, údržbu štol, chodeb a truhel na rudu na Marii Vítězné, a to střídavě odpoledne a dopoledne na štole i v dole. Devátým bodem se nařizovalo, aby byli opatřeni potřební pracovníci pro dopravu horniny i vody, a to s platem 1 zlatý a 1 krejcar týdně. Důlní měli dohlédnout, aby pracovali na stálých místech tak, aby každý za směnu vytáhl na povrch 30 centů nebo věder. Podle desátého bodu byli šichtmistři povinni, když se narazilo na bohaté nálezy, ukázat vzorky s rudou na horním úřadě a uchovat je, jestliže žádný úředník nemohl být přítomen, a za přítomnosti důlního dopravit rudu na povrch a uzamknout ji v truhlách. Závěrem nabádal řád, aby se horníci účastnili mší a kázání.

      Práva horníků byla obecně stanovena horním řádem. Pracovalo se ve třech osmihodinových směnách. Povinností bylo odpracovat 6 směn týdně. V Jílovém se za normálních okolností pracovalo jen ve dvou směnách, ranní a odpolední, a jen když byl nedostatek pracovníků, i v noční směně. Za osmihodinovou směnu byla norma vyrubat a dopravit na povrch 25 věder z hloubky 60 láter a 30 věder z hloubky 30 láter, což přepočteno činilo 1 a 1/2 centu křemene nebo hlušiny a 1 cent rudy na jednoho pracovníka. Na dopravě a vytahování tohoto množství se podíleli 3 pacholci a 2 mladší havířští pomocníci, takže náklad na 1 vědro by 1 krejcar a 1-2 d. Záznamy o odpracovaných směnách vedl důlní a každý týden je odevzdával šichtmistrovi. V Jílovém se mu říkalo faktor a prováděl vyplácení mezd a vedl též účty. Ve čtyřicátých letech 18. století byl v jílovských dolech týdenní plat vrchního důlního 2 zlaté, důlního 1 zlatý a 30 krejcarů, horník dostával 1 zlatý a 6 krejcarů, horničtí učedníci 1 zlatý, pacholek 54 krejcarů, běhač 45 krejcarů, malý učeň (dítě) 30-35 krejcarů. Ve stoupách byl stanoven týdenní plat za dvanáctihodinové směny pro "štajgra" 1 zlatý a 54 krejcarů, pacholek 1 zlatý, mladý propírač 54, 48, 45 nebo 30 krejcarů.

      V případě onemocnění nebo zranění dostávali zaměstnanci polovinu mzdy několik týdnů podle majetnosti. Při důlním neštěstí přiznávala se postiženým celá mzda a hradily se náklady na léčení, část z bratrské pokladny. V případě úmrtí dostávali pozůstalí 2 týdny celou mzdu a příspěvek z bratrské pokladny 1 zlatý a 45 krejcarů na pohřeb. V Jílovém byla bratrská pokladna nově zřízena v roce 1723, přispívali do ní všichni zaměstnanci v dolech povinnými dávkami čtvrtletně, a to horní kováři a důlní (štajgři) 15 krejcarů, horníci 10 krejcarů, horní učedníci 7 krejcarů, nižší platové kategorie 3 krejcary. Z těchto příspěvků měla bratrská pokladna za dvacet let po odečtení vyplacených částek majetek 339 zlatých a 51 krejcarů. Část hotovosti (290 zlatých) měla uloženo v obligacích - směnkách, zbytek zůstával na volné použití.

      Neklidná doba po smrti Karla VI., kdy musela Marie Terezie hájit své nástupnické právo proti mocenským zájmům evropských politických činitelů ve válce o rakouské dědictví, i hospodářská zaostalost habsburské monarchie se promítaly zákonitě i do českého hornictví, které jen velmi pozvolna a obtížně hledalo cesty k opětnému rozvoji v oblasti rudného dolování a k uplatnění nového progresívního uhelného hornictví ve státní ekonomice.

      Když v lednu 1743 skončila bavorsko-francouzská okupace Prahy a později i Čech, začaly se konsolidovat nejen politické, ale i hospodářské poměry. Komora chtěla zjistit, jaká je situace v horních městech, a připravovala vizitaci všech horních míst v Čechách. Proto všem horním úřadům rozeslala nejprve obsáhlé dotazníky o 71 bodu a teprve na základě odpovědí byli instruováni komisaři, aby vykonali prohlídky. O situaci v jílovských dolech podal stručnou zprávu ještě před touto akcí 4. března 1743 hormistr J. Ch. Fischer. Shrnul dosavadní práce a podal návrh na další postup prací, protože předpokládal, že i v budoucnosti lze z jílovských dolů očekávat zisky. Ke zprávě přiložil též mapu. Navrhoval, aby se pokračovalo v ražení Císařské štoly. Konstatoval, že válečné události minulého roku oslabily dolové práce a že se vytěžilo jen velmi málo rudy. V době podání zprávy - v polovině března - zde pracovalo jen 17 mužů, kteří vykonávali jen nutné odvodňovací práce, aby se doly udržely a nezatopily se. Doporučil zvýšit počet osazenstva.

      V srpnu 1743 vypracoval Fischer i odpověď na anketní otázky komory a zachytil ještě podrobněji skutečný stav tehdejšího dolování. V Jílovém bylo v té době otevřeno několik štol. První u Sázavy byla 260 láter dlouhá a byl na ní překop k hlavní žíle sv. Anna a až k Šlojířskému pásmu a měřila 545 láter. Druhá byla vyzmáhána až k šachtě sv. Vojtěch v délce 410 láter. Třetí nad Kocourským pásmem byla zpřístupněna 232 látry až k poli Marie Vítězné a celá měřila 400 láter až ke křížení žil, Šlojířská štola byla otevřena v délce 200 láter, Hodinářova až k odžilku ze Šlojířské žíly. Doleji na Sázavě bylo staré dílo, které vedlo k Česnavskému pohoří na arcibiskupských pozemcích. Na královských dolech a štolách pracovalo před válečnými událostmi 70 dělníků a v polovině roku 1743 jen 11. Na Kocourské štole 14 dělníků a na arcibiskupském panství na císařské štole v nálezné jámě sv. Michal 2 dělníci. V roce 1743 byly v Jílovém v provozu 2 stoupy, a to Královská s 18 železnými tlouky a Kocourská s 12 tlouky. V Královské bylo zaměstnáno 9 pracovníků. Dvě tavírny na královských pozemcích byly zcela zničeny a jedna na arcibiskupském panství byla také poškozena, ale pražil se zde šlich.

      Ve čtyřicátých letech začalo pracovat na sv. Trojici město, jemuž bylo v roce 1738 na 10 let povoleno použít na dolování peníze z daní. Když však povolená lhůta nebyla prodloužena, přestalo město na dolování přispívat a důl byl dán do lhůty.

      Pokud se týká šlechtického dolování, v dubnu 1747 otevřel Václav Kazimír baron Netolický důl sv. Josef na panství Břežany a brzy po zahájení prací získal zlato. Aby mohl více investovat, požádal komoru o odpuštění desátku. V lednu mu bylo povoleno platit 4 roky jen polovinu desátku. Počátkem druhé poloviny 18. století zůstali největšími podnikateli Fürstenberkové.

      V Kocourském pásmu měla v padesátých letech propůjčku na nálezný důl, 2 dolní míry a 7 horních měr s 2 stoupami, vodním přítokem ze Sázavy a potoční a štolové vody ze Studeného, s cechovními budovami, kovárnou, cestou a stezkami a všemi oprávněními na žíle Jana Nepomuckého kněžna Marie Anna Fürstenberková. V období od roku 1721 do roku 1748 se zde vytěžilo 46,165 kg zlata v ceně 46.885 zlatých. Přestože zde v roce 1750 pracovalo 45 zaměstnanců, zdálo se administrátoru úřadu nejvyššího mincmistra Janu Mitrovskému, že se v tomto podniku pracuje málo a nehospodárně. Navrhl, aby byla založena společná těžařská společnost, jejímž členem by se stal i kníže Josef Vilém z Fürstenberka s dosavadními povinnostmi. Ale kníže návrh odmítl a pokračoval v práci ve vlastní režii se 77 zaměstnanci. V roce 1752 se dostal v dole sv. Vojtěch pod úroveň Sázavy, kde byly pěkné nálomy, takže čistý zisk činil 927 zlatých. Bohaté zisky zapsané ve 3. čtvrtletí z dolu Marie (52 lotů zlata) dovolily Fürstenberkovi razit pamětní dukáty s vlastním portrétem. Také v dalších letech pokračoval v ražbě a roku 1751 razil 1.021 kusů a další rok 596 dukátů.

      Nový správce důlního knížecího podniku Jan Josef Rother nalezl při prohlídce dolu Marie Anna nálomy o mocnosti až půl loktu a doporučil instalovat do dolu nové železné lano 22 láter dlouhé a do stoupy 18 nových železných tlouků. Za pět let (1750-1754) získal Fürstenberk za zlato 24.122 zlatých a náklady činily 23.197 zlatých. Celkem bylo do mincovny za 5 let odevzdáno 18,303 kg zlata.

      Fürstenberkové se pokusili v letech 1753 a 1754 otevřít též štolu sv. Antonína Paduánského nedaleko ústí horní Kocourské štoly až do hloubky 22 láter, ale protože nenašli nadějnou žilovinu, byla práce zastavena.

      V pětiletí 1755-1760 těžili Fürstenberští mezi dolem Marie a Josef pod úrovní štoly Karla VI. až do hloubky 30 láter směrem k dolu Karel Egon, kde byla nalezena stará těžní zavalená jáma. Těžařstvo šlo po Kocourské štole celkem 520 metrů v úrovni štoly Karla VI. Přestože se získávalo poměrně dosti zlata, v letech 1755-1762 celkem 11,041 kg, nestačily příjmy krýt nákladné práce a Fürstenberk musel v těchto letech na doly doplácet, za 8 let celkem 4.443 zlatých. Proto se v roce 1761 rozhodl svůj podnik zlikvidovat. Prodal jej i s odbornými knihami a 2. ledna 1762 uzavřel účty. Za čtyřicet let podnikání vytěžili Fürstenberkové asi 50 kg čistého zlata.

      Ukončením fürstenberského podnikání v roce 1761 uzavřela se v Jílovém etapa většího soukromého podnikání a nadále zůstal jediným velkým podnikatelem stát, zastoupený jílovským horním úřadem, a jen v malé míře se účastnilo i město. Oba podnikatelé pracovali společně a o zisk se dělili podle počtu podílů, na něž přispívali. Dolovali na Kocourské štole v okolí dolu Marie Vítězné. V roce 1756 provedli prorážku z Kocourské štoly na šachtu Marie Vítězná a o tři roky později ze štoly Karla VI. na důl Marie Pomocná. Zisky z dolování ukládalo město jako depozitum pro zřízení špitálu pro chudé a úroky z deponovaných peněz používalo na almužnu chudým. Kromě toho mělo město nárok na zisk ze 2 kukusů v každém těžařstvu podle horního řádu již nejméně od poloviny 16. století.

      V roce 1755 mezi 7. až 9. srpnem prohlíželi horní úředníci zbytky starých povrchových prací (pinky) na Radlíku, v Kocourském pásmu, na žíle sv. Anna a Šlojířském pásmu, dále důl Marie Vítězná pod pohořím sv. Anna, který byl zčásti vyzděn a zčásti ražen v tvrdé skále, a shledáno, že jsou zde nadějné vyhlídky.

      V roce 1760 se důlního podnikání v Jílovém na krátký čas účastnil i Jan Tadeáš Peithner z Lichtenfelsu, registrátor úřadu nejvyššího mincmistra v Čechách a zakladatel a profesor oboru horních věd na pražské univerzitě v roce 1762 a profesor hornictví na akademii v Banské Štiavnici v letech 1772-1777. Požádal o propůjčku a zahájil práce na Plymlu na žíle Václav, kde odkryl zlatonosnou žílu, na níž pracoval biskup Kuenburk se ziskem a jež pak v roce 1735 byla zatopena.

      Peithnerovo těžařstvo zde získalo zlato v hodnotě 1.000 zlatých. V téže době se zde účastnili podnikání i Václav Peithner, snad příbuzný či bratr zmíněného horního rady Pethnera. Těžařstvo pracovalo v Jílovém až do roku 1766. Za dobu od roku 1762-1766 odevzdalo do pražské mincovny 9 hřiven zlata. Když však po vyúčtování měli spolutěžaři přispívat na další dolování, odmítli a těžařstvo se rozpadlo.

      V roce 1763 nařídila komora nejvyššímu mincmistrovi vyslat do Jílového komisi, která by posoudila potřeby jílovských dolů a navrhla další postup prací. Z nařízení nejvyššího mincmistra hraběte Fr. Pachty z Rájova byl členem komise jmenován i významný montánní odborník, horní rada Jan Tadeáš Pethner z Lichtenfelsu. V jeho předložené zprávě se konstatovalo, že od roku 1755 do roku 1761 se hodně proinvestovalo a zlata vytěžilo jen za 2.829 zlatých; že štola Karla VI. nedosáhla plánovaného cíle, totiž prorazit všechna rudní pásma; že se mnoho energie a prostředků věnovalo na překonávání denních potíž, ale málo na přípravu budoucího díla.

      V polovině 60. let se znovu v menší míře rozvinulo podnikání soukromých těžařstev. V prvém čtvrtletí 1765 to byly doly těžařstva Svatý Václav, Patriarcha Jakub, Svatý Josef, František Serafínský, Svatý Duch, František Paduánský, Marie Pomocná a Jan Nepomucký. Ve všech provozech pracovalo v prvním čtvrtletí roku 1765 16 lidí s platem: důlní 15, ostatní 11, 9 a 8 krejcarů za směnu podle jednotlivých profesí. K některým těmto provozům patřily stoupy, například na Radlíku, na Kocouru, na Marii Vítězné, Svatém Duchu, Josefovi, Františku Paduánském a Václavovi. Příjmy ze všech jílovských důlních podniků činily za rok 1765 16 hřiven 52 kr. 2 d. zlata a vydání 1.064 zlatých 15 kr. a 1 d.

      V dalších letech se v těchto provozech pracovalo s přestávkami. Většinou podnikal stát a město a občas se o štěstí pokoušeli i soukromníci. Tak například v roce 1771 začalo v Radlickém pásmu pracovat těžařstvo z Klausthalu z Hamburku. Podle údajů současníka Ferbera narazilo těžařstvo na bohatou zlatou rudu jak v křemenu tak v zelenokamenu. Dobré zisky radlického těžařstva potvrzují i odvody zlata do pražské mincovny v letech 1771 a 1772. Na Radlíku vlastnil nálezný důl, dědičnou štolu, hledací šachtu a 6 měr na Radlické žíle jižním směrem Karel August Hereld, který koupil tyto doly v roce 1770 a v příštím roce zde postavil stoupu za 163 zlatých a 36 krejcarů. V roce 1772 žádál o propůjčení Svatováclavské stoupy u Sázavy. Propůjčka mu byla udělena i na královskou budovu poblíž stoupy s podmínkou, že ji bude udržovat. Aby kryl náklady na drahé radlické práce, do nichž investoval na 1.000 zlatých, žádal o povolení zpracovávat haldu od vyústění Kocourské štoly až po bývalou fürstenberskou horní míru sv. Vojtěch. Ale výtěžek z hald stačil sotva na výplaty zaměstnancům, protože haldy byly chudé. V roce 1772-1773 činilo jeho vydání celkem 1.032 zlatých.

      Když se v roce 1762 zlikvidováním fürstenberských dolů na Kocouru octlo několik desítek horníků bez práce a také státní dolování udržovalo jen štoly s malým počtem osazenstva, začali dělníci sami, aby se uživili, vypírat zlato. Od roku 1769 lze od nich sledovat pravidelné odvody zlata v pražské mincovně.

      Za léta 1721-1800 odevzdali horníci - rýžovníci asi 50 hřiven zlata. Nejvíce vypíračů pracovalo v desetiletí 1778-1788, kdy rýžovalo asi 150 dělníků. Výtěžek jednoho rýžovníka činil 24,30-40 krejcarů na den, při větším štěstí i 1-3 dukáty. Nejisté příjmy i spory o výhodné místo pro rýžování vedly dělníky nakonec k rozhodnutí, že se spojili v jakési podnikatelské "družstvo", jehož členové dávali získané zlato do společné pokladny a ze stržených peněz dostávali svůj díl. Zajistili si tak sami malý, ale pravidelný příjem, bez pomoci státu, obce i velkých horních podnikatelů.

      Ve státních podnicích se totiž pracovalo jen nepravidelně, většinou se prováděla jen údržba. Například v roce 1770 se vyměňovala výdřeva na Kocourské štole a na šachtě Jana Křtitele vyváželo stařiny 9 osob. V roce 1777 financovali jílovští měšťané práci 4 horníků na dole Jan Nepomucký, kde se narazilo na zlatonosnou puklinu. V roce 1782 byla otevřena stará štola Klement, pracoval tam však jen 1 horník a 1 pomocník. Když se nenalezla ruda, bylo dílo opuštěno. V roce 1784 rubali v Kocourském poli 2 horníci (Florián Walter a Petr Šídlo) a 3 pomocníci placení z pokladny horního úřadu a získali 5 centů šlichu. Ostatní provozy byly opuštěny nebo ve lhůtách. 1. srpna 1784 se přestalo dolovat na štole sv. František Xaverský a 1. dubna 1788 na štole sv. Václav.

      Na svém statku u Kamenných Vrat začal v roce 1793 podnikat pražský arcibiskup Vilém Florentin kníže Salm asi o 150 láter níže, než uváděl Bittner doly v Hodavě. Pracoval na štole Vilém a Boží požehnání a několik láter nad ní ve starší štole 175 láter dlouhé.

      V devadesátých letech 18. století se jednalo o realizaci třetího návrhu komise z roku 1763, totiž hnát starou štolu sv. Jakuba, zvanou též Podlucká, od řeky Sázavy pod Lucký vrch a Česnavské návrší a tím podejít staré horní práce a odvodnit staré Tobolské Šlojířské pásmo u Jílového. Avšak teprve v říjnu 1797 se začala razit dědičná štola Marie Terezie. Stát se na ní prostřednictvím horního úřadu účastil v roce 1798 52 podíly a město Jílové 41 podíly. 7 horníků ji razilo přímo na sever.

      Také na Kocourské žíle podnikal stát, vlastnil zde koncem 80. a začátkem 90. let 82 a 2/3 podílu a město 41 a 1/3 a bylo tady zaměstnáno 16 a později 9 lidí.

      Nařízením dvorské komory z roku 1793 měly se pokusně zpracovávat haldy u Šlojíře a Toboly 3 roky, ale ve 4. čtvrtletí byla práce pro malé zisky zastavena.

      Přestože stát, zejména ve 2. polovině 18. století investoval značné částky peněz z daně z nápojů, nepřineslo toto podnikání kýžený výsledek. Pracoval totiž jen zpočátku na žilách a později převážně jen udržoval štoly - Kocourskou, Karla VI., Marii Terezii a Václavskou, aby odvodnil staré jílovské doly. Avšak přes všechnu snahu se tento záměr nezdařil.

      Ani nové století nepřineslo podstatné zlepšení jílovského dolování. Podle záznamů z dochovaných konzultačních protokolů z roku 1815 se pracovalo jen na štole Marie Terezie. V dalším roce razili 3 horníci štolu proti Šlojíři ve velmi tvrdém křemeni, a proto se zvažovalo, nemá-li se práce zastavit. Nakonec bylo rozhodnuto pokračovat.

      Z roku 1822 jsou též zprávy o podnikání soukromého těžařstva na dole Vojtěch Karel ve Studeném, kde byla dokonce velmi brzo vytěžena zlatonosná ruda, z níž se do mincovny odevzdalo 8 lotů zlata a 2 loty stříbra. Ve Studeném podnikalo také nové těžařstvo na dole Boží prozřetelnost, avšak jen se 2 horníky.

      I v dalších dvou letech 1824-1826 se pracovalo ve všech těchto provozech. V roce 1827 přibyla k těmto pracím nad dolem Vojtěch Karel ještě kutací štola, avšak pracovalo se na ní jen do 3. čtvrtletí 1828. 14. června roku 1828 začal na Václavské štole znovu podnikat stát. Štola byla ražena překopem ještě dalších 10 let.

      V témže roce dostal propůjčku na Prokopské žíle ve Studeném František Horák, který zde narazil na pěkné kusy se zlatem a odevzdal 1 lot, 1 kventlík a 1 denár zlata do mincovny. Avšak v roce 1829 byla práce opět mimo provoz, ve lhůtě. Podobně skončily podniky dvou dalších měšťanů.

      Neustále se hledaly nové cesty, jak pomoci jílovským dolům. V roce 1830 se započalo s budováním nového svislého dolu místo starého Pepřského dolu o světlosti 5,85 x 2,69 metru a nad dolem by vystavěn žentour poháněný koněm a cechovní místnosti. Nově budovaný důl byl nazván Nový cech, aby se odlišil od starého Pepřského dolu. Budova Nového cechu přetrvala až do roku 1940. Nový Pepřský důl byl vyhlouben do úrovně Václavské štoly, aby se i odtud mohlo pracovat na Václavské prorážce. Ale voda stále zaplavovala v hloubce důl a musela se čerpat ve dne v noci. Zpočátku ji čerpali dělníci ručně vrátky, později byly nasazeny 3-4 páry koní, což zvyšovalo výrazně náklady na provoz.

      Potíže se zaplavováním dolů vodou nutily hledat řešení. 14. dubna 1831 přijel do Jílového guberniální rada a správce vrchního horního úřadu v Příbrami Alois Maier a prováděl měření průtoku vody u ústí Rudolfovy štoly i jinde. Po zvážení všech skutečností navrhl pak instalovat na Václavské štole parní stroj, který měl sloužit jak k vytahování vody, tak i rudy. Jako topivo mělo být pro tento parní stroj použito kamenné uhlí z Buštěhradu. Druhá navrhovaná varianta pro odvodnění jílovských dolů byl návrh vodotěžného čerpacího stroje či zařízení na principu mihadel - táhel, který navrhl pravděpodobně Karel Heyrovský, v té době horní přísežný v Příbrami. Pro jeho autorství mluví rozpočet projektovaného stroje z ledna 1834 s jeho podpisem. Tento stroj měl být postaven v blízkosti těžařské stoupy Vojtěch Karel v údolí Sázavy v ústí Studeného. Pro realizaci tohoto návrhu bylo třeba rozšířit vodní příkop vedoucí ke stoupě. Celkový rozpočet na pořízení stroje byl 27.290 zlatých.

      V lednu 1836 došel vrchnímu hornímu úřadu v Příbrami přípis s návrhem na stavbu parního stroje, který měl sloužit k odvodnění jílovských dolů i k těžbě. Posouzení návrhu bylo přiděleno K. Heyrovskému, který měl zvážit jaký druh parního stroje má být instalován. Stroj měl zároveň sloužit jako těžný, proto bylo třeba zvýšit přiměřeně množství koňských sil. Pro propočtení všech parametrů zvažoval, zda má být zaveden Wattův parní stroj nebo jiný vysokotlaký parní stroj. Heyrovský vypočítal i potřebu uhlí a zjistil, že jen za uhlí by se platilo 11.870 zlatých. Při zvažování výkonu a nákladu na uhlí se zdál Wattův parní stroj vhodnější.

      Heyrovského propočty parního stroje i návrh na tyčový vodotěžný stroj postoupil příbramský vrchní horní úřad dvorské komoře k rozhodnutí. Po posouzení obou návrhů rozhodla 20. dubna 1836, že vzhledem k provozním nákladům a zvýšené ceně uhlí se má v Jílovém postavit tyčový vodotěžný stroj jen pro odvodňování dolů. Pro těžbu měl být instalován žentour s koňským pohonem buď v šachtě Pepř, nebo pod horizontem Václavovy štoly, nebo na Václavské štole. Na doporučení Heyrovského byl těžný stroj postaven na Pepři.

      Ještě v témže roce začaly přípravné práce. Byly vykoupeny pozemky mlynářů v Žampachu a v Kamenné Přívozu a v příštím roce 1837 zahájeny práce na rozšíření vodního příkopu od Sázavy až ke stoupě. V roce 1838-1839 se pokračovalo na výkopu další části příkopu, pracovalo na něm 8 lamačů kamene a 30 dělníků u stoupy vyzdívalo příkop. 11 zedníků a 10 tesařů s 10 pomocníky stavělo budovu pro vodní kolo, práce pokračovaly jen velmi obtížně, protože příkop bylo nutno vylamovat v žule a břidlici. V roce 1841 byl definitivně dokončen celý příkop a pokračovalo se ještě u vodního kola vysokého 6 sáhů, které mělo být poháněno vodou ze Sázavy. Voda se vedla od Střížkovského mlýna u vsi Kamenný Přívoz až ke kolu u Žampachu vodním příkopem dlouhým 638 láter. Náklady na toto dílo činily v roce 1841 kolem 60.000 zlatých.

      Přestože práce na vodotěžném stroji byly finančně velmi náročné, nepřestávalo se ani v době stavby pracovat v dolech. Udržovala se štola Marie Terezie, kde bylo zaměstnáno až do roku 1839 4-6 horníků, potom byla mimo provoz. Také Rudolfova štola byla osazena průměrně 6-12 horníky a Václavská štola 6 i více horníky. V roce 1837 se v šachtě narazilo na žílu s vápencem, pyritem, ale i zlatem, avšak z obavy před zatopením ze stařin byl zastaven překop pro druhý obzor a pracovalo se jen na 1. obzoru v hloubce 18 láter pod úrovní Rudolfovy štoly. Nikoli dlouho, ve 154 metrech bylo hloubení Pepřského dolu v květnu 1837 zastaveno pro velký přítok vody. Zmáhání vody ručním vrátkem nestačilo a bylo nákladné, proto bylo nařízeno instalovat těžní vrat poháněný koňmi. Avšak ani tato mechanizace nestačila. V roce 1840 byl Pepřský důl zatopen.

      V nestátních důlních podnicích ve třicátých letech pracovali na dole Vojtěch Karel 2 horníci a podnikatel Černý doloval na dole Boží prozřetelnost, Antonín a Kateřina se 7-16 horníky. Kromě toho chudí horníci stále vypírali zlato. Za období 1831-1840 bylo za 7 let odvedeno do pražské mincovny 8,796 hřivny dolového i vypíraného zlata. V dalším desetiletí 1841-1850 kromě roku 1847 bylo odevzdáno jen z dolu Boží prozřetelnost a Vojtěch Karel dolového a vypíraného zlata celkem za 9 let 8,727 hřivny. V padesátých letech bylo vykupováno jen vypírané zlato, a to za 3 roky 0,234 hřivny.

      Za celou polovinu století, od roku 1800 do roku 1853 - tedy za 44 let, se z Jílového odvedlo celkem 56,929 hřiven zlata. V roce 1856 se pokusil jílovský občan Josef Hausmann s několika domácími společníky kutat na obecním pozemku v Kabátech, ale bez úspěchu. Když byla v roce 1857 zrušena pražská mincovna, přestalo se zlato odevzdávat. V roce 1860 překřížili čelbou žílu a podobně i v dalších dvou letech četné odžilky. 9. března 1864 byla po třiceti letech dokončena prorážka z Václavské štoly do Pepřského dolu, který byl tak odvodněn.

      V roce 1864 byl vyslán do Jílového ministerský rada baron Hügenau, aby prozkoumal výnosnost a posoudil, zda se má ve státním dolování pokračovat. Ve svých soudech byl opatrnější a doporučil pokračovat v práci tři roky na zkoušku, aby se zjistilo, zda bude práce výnosná. Odebíraly se vzorky z jižního i severního úseku Šlojířského pásma a v Příbrami se prováděly zkoušky. Prokázalo se 2-6,4 g zlata na tunu a v několika vzorcích dokonce 5,5-19 g na tunu. Koncem sedmdesátých let zkoumal jílovské doly baron Beust, bratr státního ministra, a shledal, že nenašel důvod, proč by měl stát v jílovských dolech pracovat. Po jeho návštěvě bylo v roce 1870 nařízeno odvézt 400 centů rudy, aby se provedly zkoušky. Když se začalo proslýchat, že erár doly prodá, přihlásilo se město jako kupec s nabídkou 1.500 zlatých, avšak nedostalo ani odpověď.

      Dědicové podnikatele Antonína Černého prodali důl u Bohulib i s horními právy kolem roku 1864 lesnímu adjunktovi Horovi, který zde prováděl malé zkoušky s dobrými výsledky, ale přesto jej v roce 1870 prodal statkáři z Kňovic u Sedlčan Josefu Wangovi, který téhož roku koupil i důl Vojtěch Karel ve Studeném, kde podnikal Trachta a jílovský purkmistr K. Flimmer. Přestože horní odborníci, kteří znali jílovské doly (např. Grim), po průkopu z Václavské štoly na Pepřský důl vyjádřili velké naděje a také Pošepný předpokládal nálezy zlata v hloubkách a hodnotil zkoušky z jílovských dolů jako dobré, prodal stát v roce 1873 Wangovi jílovské státní doly, v nichž tolik let investoval do přípravných prací, ale k soustavnému těžení se nedostal. Jílovské doly se tak dostaly na mnoho let do soukromých rukou. Jílové ztratilo statu horního města a obyvatelé jeden ze zdrojů obživy. Nezájem státu o horní podnikání poznamenal jílovské doly i do budoucnosti. Jen velmi těžko se hledali kapitálově silní zájemci, kteří by byli ochotni investovat větší peněžní částky tam, kde ani stát neočekával výnos.

      Nový majitel Wang měl zřejmě z počátku, když koupil důl v Bohulibech, úmysl v dolech skutečně pracovat. Avšak po koupi státních dolů bylo stále zřejmější, že připravuje pro jílovské doly jen reklamu, aby je pak mohl výhodněji prodat větší a bohatští těžařské společnosti. Pro tyto účely udržoval v dobrém stavu jen ústí Václavské štoly a Pepřskou šachtu. Nepracoval ani v dole v Bohulibech, kde nalezl zlatou žílu. Soustředil pozornost jen na ochranu svých horních práv, opravil puchýrnu v Žampachu a přistavil k ní pec na pražení kyzů.

      Když byla všechna tři horní díla náležitě opravena, dal provést soudní odhad. Byla odhadnuta na 177.822 zlatých. Jen obtížně hledal kupce jednotlivce nebo společnost. V Čechách se mu to nepodařilo vůbec a prodej francouzské společnosti zmařil vídeňský krach. V rámci reklamy vydal též 2 německá a jedno francouzské pojednání o jílovských dolech a v roce 1878 poslal na Pařížskou světovou výstavu dva krásné kusy z bohulibského dolu s ryzím zlatem. Dal provést v Paříži zkoušky u ing. Mareta, který ve 3.023 q rudniny zjistil 30 g zlata na tunu, a to v žilovině z Bohulib 25 g/t, z dolu Václav 23 g/t, z dolu Vojtěch Karel 40 g/t, z pyritů z Václavské štoly 50 g/t a žíly Železného klobouku 105 g/t. Reklama zabrala a zkoušky provedené ve zkušebně École Nationale des Mines z 27. srpna 1878 potvrdily bohatost jílovské rudy. Ze zkoušených 100 kg rudy se získalo 15,6 g ryzího zlata. Bylo započato jednání o prodeji s francouzskou společností a v roce 1881 koupil doly za 350.000 franků (140.000 zlatých) hrabě Roger Gravier de Vergennes, ředitel těžařské společnosti Société civille des Mines d'or d'Eule, s kapitálem 2.500.000 franků. Společnost vyslala do Jílového svého ředitele, měla vlastního chemika, účetního a tlumočníka, objednala za 30.000 zlatých stroje pro zpracování zlatonosné rudy, upravila cestu od Pepřského dolu na Žampach, dokončila bohulibskou štolu započatou již Wangem a připravila několik kutišť tak, aby se mohlo denně vytěžit nejméně 20 tun rudy. Ale slibně se rozvíjející práce byly přerušeny lyonsko-pařížským krachem, při němž někteří podílníci společnosti utrpěli ztráty, a tak společnost likvidovala a stroje pro úpravnu, složené v Žampachu ještě dříve, než byly uvedeny v činnost, aby zpracovaly již narubanou rudu, byly vráceny. Majetek společnosti se dostal do exekuční dražby, v níž jej koupil Wang zpět za nedoplatek kupní ceny. Podnikavý kapitalista Wang se roku 1884 pokusil získat zájemce a zřídil akciovou společnost s 10.000 podíly po 16 zlatých. Vydal provolání, v němž napsal: "K dosažení toho udržeti poblíž Zlaté Prahy zlatonosné díly Jílové, jest pouze potřeba podnikavosti a důvěry v podnik, ostatní přijde samo." Zájem o podnikání projevilo i město Jílové a požádalo Pošepného o posouzení, má-li se účastnit a postavit se do čela podniku. Pošepný nedoporučil účastnit se ve společnosti s drobnými podnikateli, neboť takový podnik "vyžaduje účast větších kapitalistů obeznámených se zvláštními vlastnostmi takového podnikání". Pošepný dále vyslovil přesvědčení, "že jílovské zlaté doly dříve nebo později přijdou k trvalému zařízení a činnosti a nepochybně i k novému rozkvětu, městské obci připadne z toho užitek i beze všeho odvažování. Podle mého názoru má Jílové velikou budoucnost, je možno použíti výroku hraběte Széchenyiho a říci: "Jílové teprve bude."

      Je jisto, že na povrchu a blízko pod povrchem je již vyčerpáno, ale jádro v hlubších vrstvách není ještě dotknuto. Obyčejné obavy, že zlato není v hloubce, se vyvracejí jistotou, že i pod řekou Sázavou se nacházejí v hloubce zlaté žíly a řeku podcházejí.

      Wang vyvinul opět úsilí získat kupce, vydal proto v roce 1884 znovu německy a o rok později i česky "Důvody pro pokračování v těžbě ve zlatých dolech Bohuliby - Jílové v Čechách. Odhadoval cenu zlata v jílovských dolech na 8.400.000 zlatých a poukazoval na to, že poklad je možno získat s dostatečným kapitálem. Chtěla se o to pokusit jílovská obec. Městská rada se 1885 usnesla navrhnout obecnímu zastupitelstvu, aby povolilo vyjednávat s Wangem. Snažila se získat české podnikatele a vydala o připravovaném projektu veřejné "Provolání rady královského horního města Jílového ze dne 12. března 1885". Wang ovšem nehodlal čekat a oznámil Jílovským, že má kupce. Na Zemské jubilejní výstavě roku 1891 znovu vystavil ukázky zlata z Bohulib. Návrh na obnovení jílovských dolů přednesl i v říšské radě v roce 1893 říšský poslanec inženýr Jan Kaftan a ministr odpověděl, že dá doly prohlédnout znalcem. Nato 9. srpna 1893 poslala městská rada ministerstvu orby pamětní spis, v němž žádala otevření dolů a provedení zkoušek. Ministerstvo orby však odpovědělo, že nehodlá v Jílovém podniknout zkoušky, protože stát již dost dlouho se škodou držel jílovské doly.

      O jílovských zlatých dolech psali i další odborníci, jako profesor Štolz, který upozorníl zejména na možnost využití kyzů, a inženýr Max Krohmann, odhadující zlatnatost jílovských žil na 8-11 g na tunu.

      V roce 1895 doporučil obnovit jílovské doly i profesor Ladislav Barvíř, který této myšlence věnoval celý život. Své doplněné návrhy shrnul v roce 1903. Navrhoval pokračovat na starých dolech ve Šlojířském a Tobolském pásmu do hloubky, jak to doporučují odborné zprávy, začít dolem Rotlev, upravit ho na těžný důl a postupovati do hloubky. Doporučoval provádět zkoušky části Šlojířsko-Tobolského pásma mezi haldami a prodloužit Václavsko-Pepřskou prorážku. Navrhoval ještě další konkrétní kroky, které měly dokázat, kolik zlata obsahují jílovské rudy a zda by byla těžba rentabilní. Závěrem Barvíř doporučil, aby byly jílovské doly důkladně a podrobně prozkoumány moderními geologickými metodami, podrobným měřením, vrtáním a chemickými zkouškami, a vyslovil naději, že s dostatečným kapitálem by se dosáhlo dobrých výsledků.

      Po Wangově smrti na začátku 20. století prodali dědicové jílovské doly v roce 1903 dr. Albertu Fischerovi a Quittonovi de St. Quentin. Ti vyslali do Jílového anglického chemika a prubéře Eduarda Skazila, který prováděl analýzu vzorků ze všech dostupných důlních provozů. Výsledky byly příznivé, a tak se majitelé snažili založit kapitálově silnou společnost, která by mohla provést průzkum a zahájit těžbu ve větším měřítku. Nepodařilo se to, proto se orientovali na práci na menším zlatonosném starém a opuštěném terénu Roudný. Jílovské doly byly opět jen udržovány nejnutnějšími pracemi podle horního zákona. V roce 1913 prodali jílovské doly Francouzi Louis Gonzaque Péré de Constantinovi, majoru osadní pěchoty. Nový majitel se snažil zřídit novou společnost. Podařilo se mu tak opatřit provozní kapitál ve výši 10 miliónů franků, a když posudky inženýra G. Merla z roku 1912 a dalších z roku 1913 doporučily těžbu, chystala se společnost zahájit práce. Ale válka tyto úmysly definitivně zmařila a společnost rozpadla, někteří členové zemřeli, jiní odstoupili a zbyl jen L. G. Péré.

      V roce 1919 se o dolování v Jílovém zajímaly i Státní báňské a hutnické závody a daly si vypracovat posudek u vládního rady ing. Lodla, který ve zprávě uvedl, že staří získávali nejjednoduššími metodali 16-32 g zlata z tuny z Radlického dolu, ale nebrali chudší žilovinu, že průměrná kovnatost je 4 g zlata na tunu. Dokládal však, že se vyplatí dobývat jen rudy s průměrem 8-10 g zlata na tunu.

      V roce 1921 uzavřel Péré smlouvu s M. Berthierem z Grenoblu a A. Blachonem z Romans sur Isére o zahájení důlní činnosti v Jílovém. Avšak pracovat se nezačalo. V příštím roce projevila zájem o jílovské doly velká anglická společnost Taylor a vyslala do Jílového vrchního inženýra Woakese s dvěma odborníky, aby prověřili Skazilovy starší zkoušky a provedli nové. Avšak po 5 měsících byli náhle od nedokončené práce odvoláni, snad proto, že stoupla cena čs. koruny a plánované investice by se nevyplatily.

      Také domácí podnikatelé projevili o jílovské doly zájem. 11. září 1924 se obrátil na městskou radu Jan Renz a oznámil, že má v úmyslu pracovat v Jílovém. Chtěl vyplatit Pérému půl miliónu Kč za všechen zaknihovaný horní majetek a 3 milióny chtěl investovat do přípravných prací a pak měla být zahájena těžba s ročním výkonem 60.000 tun rudy. U jílovské městské rady byl vytvořen horní výbor, který se obrátil na revírní báňský úřad, aby se Pérému neprodlužovaly lhůty. Ale úřad chránil Pérého práce, neboť nechtěl poškodit příslušníka Francie, s níž byla republika v přátelském styku. Otázka otevření jílovských dolů se probírala v denním i odborném tisku. Přední montánní odborníci byli požádáni, aby se vyjádřili k znovuotevření jílovských dolů. Většina z nich - A. Kettner, A. Ježek, F. Slavík aj. - byla pro pokračování těžby. Jen prof. Kettner nabádal, že "se nesmíme dáti unésti přílišným optimismem".

      Péré, ač neplnil povinnosti podle horního práva, udržoval si nadále důlní kutiska a ostatní horní majetek, i když neplatil příslušné poplatky a úroky a horní díla chátrala. Pepřský důl i Václavská štola byly zavaleny a byly neschůdné a i Bohulibský důl byl nepřístupný. V roce 1927 a 1928 uveřejnil ing. Dégoutin a ing. Balas příznivé posudky o jílovských dolech a svitla naděje, že se práce přece jen obnoví. Avšak když zemřel v roce 1924 hlavní finančník a společník Pérého M. Berthier, zůstal Péré sám. Také české pokusy o obnovení smrtí K. J. Renze v roce 1935 utichly.

      Protože Péré dlužil státu 166.462 Kč, připravovalo Zemské finanční ředitelství v lednu 1934 nucený prodej jílovských dolů pro neplacení daní. Finanční prokuratura stanovila, protože šlo o neschůdné a nepracující doly, odhadní vyvolávací cenu nucené dražby jen ve výši daňové pohledávky. Do dražby byl zahrnut jak dolový, tak i povrchový majetek a byl podán i návrh na zabavení a dražbu výhradních kutacích práv. Dražba byla stanovena na 1. srpna 1936. Ministerstvo veřejných prací prohlédlo "kutací terén L.G. Péré v okrese jílovském - pokud se týče možnosti výskytu dobyvatelných zlatých rud a pokládalo proto za účelné, aby se Státní báňské a hutnické závody zúčastnily nucené dražby a dražily až do nejvyšší částky 170.000 Kč". Péré vyslovil svůj souhlas s dražbou dolového majetku ve Studeném a Bohulibech. Při dražbě u krajského soudu v Plzni zastupovali československý stát vládní rada ing. Bohumír Heveroch a JUDr. B. Štětka.

      Stát získal 1 míru na štole Marie Terezie, 2 míry na Tobolské, 3 míry na Šlojířské žíle, 2 dolové míry na Sv. Trojici a Františku Paduánském, 2 míry na Václavské štole, celkem 13 důlních měr.

      V prosinci 1936 upozorňoval Revírní báňský úřad v Praze ministerstvo veřejných prací, že je třeba zajistit zchátralou budovu na Pepřské jámě ve Studeném, protože ohrožuje veřejnou bezpečnost, že na Starém cechu je odstraněn poklop z jámy a že na několika místech se propadá půda, a žádal nápravu. 17. února 1937 uveřejníl prof. Barvíř v Právu lidu článek, v němž navrhoval obnovení jílovského dolování a upozorňoval na nebezpečí starých zatopených prostor, jež mají přes 15 km, a doporučoval, kde se má začít pracovat. 21. dubna 1938 žádala jílovská městská rada ministerstvo veřejných prací, "aby znovuotevření zdejších zlatých bání zařadilo do svého programu". Ministerstvo však odpovědělo, že nemůže v současné době uvažovat o otevření, protože doly jsou přes 300 let mimo řádný provoz, že stát není výhradním majitelem horních práv na Jílovsku a že nemá pro kutací právo úhradu v žádném rozpočtu. 9. listopadu 1938 se obrátila na Báňské hejtmanství v Praze též Okresní jednota živnostenských společenstev v Jílovém s dotazem, jaký je právní stav jílovských dolů, a upozorňovala, že podnikané důlní práce jsou "z neznámých důvodů brzděny". 16. listopadu 1938 se dotázala Jednota živnostenských společenstev přímo i Státních báňských a hutnických závodů a nabídla se, že je ochotna při zahájení prací pomoci ministerstvu veřejných prací. Státní báňské závody odpověděly, že státu patří na Jílovsku jen 13 důlních měr a že je třeba "velmi opatrně uvážiti vyřešení vzniklé situace na Jílovsku".

      Přes tyto zamítavé odpovědi zabývalo se ministerstvo otázkou jílovského dolování dále. V prosinci 1938 probíhalo na ministerstvu veřejných prací jednání, při němž se zvažovaly všechny možnosti. Vycházelo se z prací Barvíře i Kettnera a dospělo se k závěru, že pokud má stát v Jílovém podnikat, je nezbytně nutné, aby vlastnil všechny důlní míry. Doporučilo se jednat s ing. Müllerem, továrníkem na ventilátory v Praze, o koupi jeho podílů. V případě, že byl Müller odmítl nabídku státu ve výši 180.00 Kč, měly se státní důlní podíly postoupit akciové společnosti Podbrezové za režijní cenu, v případě vynosného podnikání uplatňovat nárok na část zisku.

      V rámci celkového průzkumu středočeského masívu byli na doporučení subkomise pro rudy komise pro hospodaření státním dolovým majetkem na ministerstvu veřejných prací na schůzu 24. dubna 1939 pověřeni dva báňští inženýři, aby vypracovali projekt a rozpočet na provedení kutacích prací v Jílovém. Aby se zrychlil postup prací, byla pak se souhlasem správního sboru zřízena samostatná Správa kutacích prací v Jílovém. Vedoucím byl jmenován horní rada Josef Nováček a ing. Jar. Wurm. Správa kutacích prací vypracovala projekt na celkový průzkum jílovské oblasti do hloubky 100 metrů pod úrovní řeky Sázavy, tj. 280-300 metrů pod povrchem. Projekt navrhoval vyčistit bývalou Václavskou štolu, zmáhat do 160 metrů starou šachtu Pepř a znovu ji vybavit a prohloubit o dalších 50 metrů a razit z ní překopy, které by překřížily rudná pásma. Propočet na provedení projektu byl odhadnut asi na 6 miliónů korun na dobu 5 let. Realizace návrhu však narážela na skutečnost, že zlatonosné žíly byly skloněny a vycházely v hloubce asi 100 metrů ze státních dolových měr do přilehlého terénu, kde měl ing. R. Müller zajištěno 37 výhradních kutišť. Bez získání těchto kutišť nebylo možno provádět celkový programový průzkum jílovských žil. Proto se jednalo s ing. Müllerem o odprodeji jeho výhradních kutišť státu. Žádal 180.000 K a 80.000 K za práce vykonané v druhém pololetí 1939. Stát však byl schopen zaplatit jen 80.000 K. Müller nechtěl za tak nízkou cenu prodat. Nakonec byla uzavřena smlouva upravující vzájemná práva a povinnosti. Müller přenechal Báňským a hutnickým závodům na 4 roky kutací práva. Kdyby se zjistilo těžitelné množství 300.000 tun s obsahem 8 g na tunu rudy, měl stát odkoupit 37 výhradních kutišť za cenu 250.000 K (při ceně zlata 32.500 K za 1 kg), která by byla úměrně snížena nebo zvýšena podle ceny zlata. Kdyby se práce do čtyř let neskončily, mohly být lhůty prodlouženy. Už v srpnu 1939 začal stát otevírat zavalené ústí Václavské štoly. Tři horníci a naddůlní odklidili propadlý strop štoly u jejího ústí. Kromě toho ing. Müller, majitel některých měr u Bohulib, razil příčný překop, aby zjistil směr nalezené žíly.

      Pod Rakousy u Hostěradic na levém břehu Sázavy pracoval v okolí starého dolu Barbora soukromník Redemacher z Karlína. V roce 1939 si tento prostor pronajal Pilecký se společníky Fr. Francem, architektem Řehákem a ing. Dvořákem a 22. prosince 1939 zahájili zde práce s 50 dělníky.

      Také stát zahájil v Jílovém práce. V dubnu 1940 byl předložen projekt stavby provozních a administrativních budov s rozpočtem a plány na výstavbu dolu Pepř. V srpnu byl projekt schválen a zadána stavba. Byla zbourána stará budova na dole Pepř až k základům obvodových zdí a klenutému podsklepení, v němž bylo zřízeno skladiště hmot. Podle projektu byla na místě západního křídla postavena administrativní budova a na místě východního provozní budova se strojovnou, kompresorovnou, zámečnickou dílnou, cechovnou a transformační stanicí. Mezi oběma budovami nad ohlubní jámy Pepř se měla postavit dřevěná těžní věž. Obě budovy byly přízemní, jen pro transformační stanici byla postavena jednopatrová budova. Stavba byla dokončena během roku 1940.

      Současně se stavbou povrchových budov byla v roce 1940 zahájena i obnova Pepřského dolu shora, v pravé části se fáralo po žebřících, v levé části byla pojízdná klec. Do června bylo hotovo 7 pater po 6 metrech. Pracovalo se na lešení upevněném ocelovými lany a zapuštěném do stěn. V prvních patrech byl důl vyzděn a dolní patra byla v pevné skále. Narazilo se na horní Pepřskou štolu, z níž vyvěral pramen. V 7. patře byla zastižena štola vedoucí na jih a další na západ. Všechny chodby byly zavaleny kamením a hlínou a v dolních stála voda. Narazilo se slušnou žilku, kterou sledovali již staří. Pracovalo zde 61 dělníků a naddůlní. Na Václavské štole bylo upraveno 700 metrů vodního kanálu a chodníku. Bylo otevřeno též 46 metrů Rudolfovy štoly od ústí ve Studeném. Na Radlíku na doporučení prof. Barvíře byl proveden zářez v hloubce 3 metrů, zkouška vykázala 3 g zlata na tunu. V lednu 1941 bylo ukončeno zmáhání jámy Pepř a zahájeno hloubení. Pokračovalo se v ražení západního překopu a byl vybudován sklad výbušnin. Z Václavovy štoly byla zpřístupněna jižní chodba a sledovala se na ní neznámá křemenná žíla asi 30 cm mocná. Práce však byla v dubnu zastavena. V září bylo započato ze západního překopu sledování křemenné žíly chodbou k jihu. Odebrané vzorky obsahovaly 0,9 g zlata a 1,9 g stříbra na tunu. Avšak po odstřelu v prosinci se provalila voda ze stařin tak prudce, že jeden horník zahynul a práce byla pozastavena. Byla otevřena Rudolfova štola, s částečným vydřevením starých děl byly otevřeny k průzkumu všechny proražené vrstvy. Otevírání štoly Karla VI. bylo započato v červnu od Sázavy, aby se odvodnila výše položená stará díla a byla vykopána odtoková strouha k řece. K zjištění a prozkoumání zlatonosnosti žil byly provedeny zářezy a šachtička na Radlíku. Vzorky obsahovaly silný křemen z hloubky 4,5 metru se stopami zlata a 2,1 g stříbra na tunu, z hloubky 6,5 metru 0,3 g zlata a 3,7 g stříbra na tunu.

      Také v roce 1942 se pilně pracovalo, i když s menším počtem horníků. Pozornost byla soustředěna především na Šlojířskou žílu. Byly prováděny zkoušky s proměřováním Václavské a Šlojířské štoly, aby se zjistilo, zda nesouvisí horizont Šlojířské štoly s Rudolfovou. Dále se pracovalo na západním překopu, na Jílové chodbě, na žíle "b" a zkoumalo se, zda jde o samostatnou žílu nebo odžilek Šlojířské. V březnu byly zahájeny práce v prostoru Rotlevova dolu a narazilo se na těžnou jámu, ale v hloubce 31 metrů se objevila voda, která se nedala bez strojů odčerpat. Prof. Barvíř na rozdíl od Kettnera se však domníval, že to nebyl starý těžní důl Rotlev ze 14. století, ale pozdější jáma, kterou v letech 1577-78 zřídila Agata, manželka vídeňského měšťana Kašpara Hagmeyera, který se pokoušel odvodnit jílovské doly. Pracovalo se také na Pepřské šachtě a na Václavské štole, dále na Tobolském pásmu směrem k severu a k jihu. Ovšem počet horníků poklesl na pouhých 20. Na Šlojířské žíle se prováděly zkušební analýzy po 10 metrech, prokázaly od stop zlata až do 3,2 g na tunu a od stop až do 17 g stříbra na tunu.

      Podle programu na rok 1943 se mělo pokračovat v započatých pracích a na překopu z Jílové chodby na žílu Římská říše. Předpokládalo se, že bude zaměstnáno 30 horníků a 25 dalších zaměstnanců. V průběhu prací na Pepřském dole se v úrovni dolu narazilo na 80 cm mocnou křemennou žílu v nadloží s telurovou rudou s ryzím zlatem a v podloží s kyzy. V jižní štole ražené z Pepřského dolu se přišlo na staré práce zvané V Tobolinách. Bylo zde nalezeno staré fárací zařízení a hluboké jámy, v nichž se pracovalo v úzkých komínech po žilkách. Dále se pracovalo na Jílové chodbě, na Tobole směrem k severu a k jihu, na pokusném překopu na Tobolu, na Šlojířské žíle k severu a k jihu a na žíle Římská říše k severu a k jihu.

      Těsně před koncem války provedl geologickou prohlídku kutacích prací na zlato ve Studeném u Jílového ing. Zoubek. Prošetřil nové úseky sledných štol na horizontu Václavské štoly v hloubce 150 metrů na patře Pepřské šachty, na němž se pracovalo. Konstatoval, že žíla Šlojíř a žíla Římská říše, která je jen odžilkem Šlojíře, jsou zatopeny vodou. Dále sledoval komín ražený v hloubce 114 metrů v bohatém místě a zjistil, že se na jižní chodbě zmáhají stařiny.

      V září 1945 se Národní banka Československá obrátila po návštěvě prof. Barvíře, na Horní úřad v Kutné Hoře o posouzení výnosnosti a možnosti dobývání jílovské zlatonosné rudy. Ing. Grund vypracoval rozsáhlou a podrobnou zprávu s 16 přílohami, v nichž provedl provozní kalkulaci dolování v Jílovém. Konstatoval, že v minulosti se v jílovských dolech pracovalo s velkými ztrátami obsahu ryzího zlata při zpracování. Podle provedených postupových a systematicky braných zkoušek uváděl, že v Jílovém tak jako v jiných zlatodolech je možno pozorovat rudné komíny, "kde mimo normální zlatonosnosti je zvláštní soustředění drahokovu v místech velmi zušlechtěných, kde jsou jednotlivé partie, sloupce, bonanzy s neuvěřitelným soustředěním zlata primárního původu". Takových míst bylo v Jílovém určeno na dosud sledovaných žilách několik. Na žíle Tobola byly ověřeny 3 zlatonosné úseky s průměrným obsahem 8,45, 7,76 a 11,05 g zlata na tunu. Na žíle Římská říše 3 souvislé úseky s obsahy 42,7, 9,0 a 19,65 g zlata na tunu. Kromě těchto zkoušek byly určeny hojné nálezy hrubého makroskopického zlata v rudném křemeni, obyčejně v průvodu telurových rud.

      Ing. Grund provedl kalkulaci zlatodolu Jílové a uváděl, že při dobývání 50-100 tun rudniny denně za základě výsledků zpracování 940 důlních zásekových zkoušek na zlato, 940 zkoušek na stříbro a 43 úpravárenských pokusů při kalkulaci s úzkými žílami 10, 12, 15, maximálně 20 cm širokými, i když v Jílovém se nalézají i přes 1 metr mocné, že "dnešní nálezy a výsledky kutacích prací potvrzují možnost opětné velmi výnosné exploatace těchto dolů". Uvedl, že výlohy by se kryly při získání 8,3-25,37 g zlata denně podle mocnosti žil. Doporučoval začít okamžitě projektovat a stavět úpravny. Závěrem konstatoval, že je "otevřen jen nepatrný úsek žilného uložení, a proto bude nutno intenzívněji, ale též velmi opatrně a za stálého důkladného prubování sledovati žíly k severu, obnovit zde staré zatopené, ale velmi bohaté části rudních žil. Protože v minulosti se v Jílovém nešlo do velkých hloubek, může se proto očekávati zlato ve větších hloubkách", kde by bylo v ryzí podobě. Upozornil, že kromě ryzího zlata se v Jílovém nalézá též zlato vtroušené do pyritů nebo ve formě teluridů zlata.

      I v dalších letech 1945-1955 se pokračovalo v průzkumových pracích. Důl Pepř byl prohlouben až do 300 metrů a v úrovni tří pater se provádělo vysledování Šlojířské a Tobolské žíly. Byly zahájeny také práce v západnějším části revíru, kde byl vyhlouben nový důl Bohuliby pro průzkum zlatonosných žilníků a pyritových rudních těles. Byly zahájeny průzkumové práce na novém dole Radlík a pokračovalo se v hloubení dolu Rotlev, aby se mohl provést průzkum střední části Šlojířské žíly v okolí města. Všechny tyto práce se podnikaly s předpokladem, že na ně bude navazovat těžba. Kromě nich se v letech 1945-1950 orientačně zpřístupňovaly zčásti štoly Rudolfova, Marie Vítězná a Marie Terezie a v letech 1948-1951 se prováděl orientační průzkum Halířského pásma. Na základě pozitivních průzkumových prací na Šlojířské žíle a na dole Pepř byla postavena úpravna a v roce 1952 začalo pokusné zpracovávání zlatonosných rud, brzo však byla výroba zlata zastavena vzhledem k politickoekonomickým směrnicím a nedostatku zásob. Přesto však pokračovaly průzkumné práce až do roku 1955, kdy byly doly Pepř a Bohuliby částečně uzavřeny a pokračovalo se jen na Radlíku.

      Teprve v roce 1958 byly obnoveny práce na dole Pepř a zahájena těžba a výroba zlata z bohatších bloků na Šlojířské žíle a v příštím roce i na dole Bohuliby. Zásadní obrat v názorech na těžbu v Jílovém přinesla v roce 1962 změna nazírání na potřebu zlata v národním hospodářství. V roce 1962 byly vypracovány projekty na rozsáhlý báňský a povrchový průzkum, které se v následujících letech realizovaly v celkovém zhodnocení ložisek revíru. V letech 1958-1968 se vytěžilo z dolu Pepř, zejména ze Šlojířské žíly, méně z Tobolské, Křížové a z žilníků Hlavní a Ladislav na dolech Bohuliby a menší množství i z Příčné žíly, včetně menší těžby na Radlíku, 35-42 tisíc tun ročně a získalo se 63-145 kg zlata. Za celé toto poválečné období se vytěžilo na 420.000 tun rudy a vyrobilo 1.133 kg zlata. Avšak v roce 1969 souběžně s ukončením geologického průzkumu ze státního rozpočtu, a to jak vyhledávacího, tak předběžné etapy, které byly realizovány v letech 1962-1968, byla v jílovském revíru ukončena jedenáctiletá činnost, přestože "původní projekt průzkumu z roku 1962 byl splněn ve většině hlavních bodů včetně předpokládaného přírůstku zásob v kvalitě i kvantitě. Změna ekonomických podmínek byla příčinou jejich nebilančnosti."